infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.10.2015, sp. zn. IV. ÚS 2017/15 [ usnesení / FENYK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2015:4.US.2017.15.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2015:4.US.2017.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2017/15 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) JUDr. Vladimíra Věříše a 2) Jiřiny Kalinovské, obou zastoupených JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2015, č. j. 25 Cm 85/2014-38, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. II. 2. Ústavním soudem byly zjištěny následující skutečnosti. 3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2015, č. j. 25 Cm 85/2014-38, byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit žalobci, Společenství vlastníků Kunratice čp. 1237, 1238, 1239, 1240 (zde vedlejší účastník), společně a nerozdílně částku ve výši 6.852,30 Kč s příslušenstvím, představující dluh stěžovatelů na vyúčtování spojeném s garážovým stáním, které je ve vlastnictví stěžovatelů a které se nachází v objektu, který je ve vlastnictví vedlejšího účastníka, jehož jsou stěžovatelé členy, a to za roky 2011 - 2013 (výrok I.). Stěžovatelům byla dále uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně částku ve výši 15.860,- Kč (výrok II.). Toto rozhodnutí stěžovatelé napadli odvoláním. 4. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2015, č. j. 25 Cm 85/2014-54, byl výše uvedený rozsudek opraven v jeho záhlaví a dále v odůvodnění, když v rozsudku původně uvedené poučení o přípustnosti odvolání bylo opraveno tak, že stěžovatelům se nově dostalo poučení o tom, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně není dle ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přípustné. 5. Odvolání stěžovatelů proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2015, č. j. 25 Cm 85/2014-38, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2015, č. j. 8 Cmo 210/2015-66, podle §218 písm. c) občanského soudního řádu po nepřípustnost odmítnuto. III. 6. Rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelé napadli ústavní stížností. V ní vyjádřili svůj nesouhlas s tím, že vedlejším účastníkem je jim, coby v předmětném domě nebydlícím osobám, účtována jiná výše příspěvků do fondu oprav (6,- Kč/m2) než vlastníkům garážových stání, kteří v domě bydlí (4,- Kč/m2). Takový postup nemá dle názoru stěžovatelů oporu v zákoně ani stanovách družstva. Soud prvního stupně však k této skutečnosti dle stěžovatelů nepřihlédl, když rozhodl podle své libovůle bez ohledu na platné právo i stanovy vedlejšího účastníka, přičemž své rozhodnutí odůvodnil způsobem, který stěžovatelé označili za rozporný s ustanovením §157 odst. 2 občanského soudního řádu, když odůvodnění napadeného rozhodnutí dle jejich názoru neobsahuje právní posouzení věci a chybí mu "alespoň minimální přesvědčivost a zdání nezávislosti a nestrannosti". IV. 7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. 9. Ústavní soud je nucen konstatovat, že nyní posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 6.852,30 Kč, kterou je ovšem třeba ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z dále uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelů. 10. Je tomu tak proto, že řízení o ústavní stížnosti by v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst. 2 občanského soudního řádu) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. 11. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Uvedené podmínky však v projednávané věci splněny nejsou. Polemika stěžovatelů s názorem vyjádřeným v napadeném rozsudku nalézacího soudu (dle něhož byl vedlejší účastník oprávněn účtovat stěžovatelům coby v předmětném domě nebydlícím osobám příspěvek do fondu oprav ve výši 6,- Kč/m2 namísto ve výši 4,- Kč/m2, a to na základě rozhodnutí společenství vlastníků, vyplývající z jednání jeho shromáždění ze dne 26. 9. 2005, které bylo přijato většinou 60,5 % všech vlastníků, s nímž však stěžovatelé nesouhlasili a namítali, že k přijetí takového rozhodnutí by byla nezbytná dohoda všech vlastníků, k níž ale nikdy nedošlo), jenž byl z pohledu Ústavního soudu též řádně odůvodněn (byť stěžovatelé namítají opak), totiž sama o sobě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti z hlediska "prolomení" bagatelní povahy sporu. V opačném případě by se Ústavní soud dopustil nerovnosti ve vztahu k jiným stěžovatelům žádajícím přezkum prvoinstančních rozhodnutí vydaných v bagatelních věcech, a sám porušil svoji judikaturu. V. 12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 2015 Tomáš Lichovník v. r. předseda IV. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2015:4.US.2017.15.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 2017/15
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 1. 10. 2015
Datum vyhlášení  
Datum podání 7. 7. 2015
Datum zpřístupnění 2. 11. 2015
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Fenyk Jaroslav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 72/1994 Sb., §15 odst.1
  • 99/1963 Sb., §202 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstřík společenství vlastníků jednotek
odvolání
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-2017-15_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 89956
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18