ECLI:CZ:US:2015:4.US.2022.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2022/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti F. K., t. č. ve Věznici Ostrava-Heřmanice, zastoupeného JUDr. Petrem Dítě, advokátem se sídlem Olomouc, Horní náměstí 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015 č. j. 6 Tdo 109/2015-85, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2014 č. j. 2 To 18/2014-2763 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2013 č. j. 54 T 6/2011-2546, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byl společně se třemi dalšími osobami uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Vrchního soudu v Ostravě, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně pouze částečně zrušen ve výroku o náhradě škody s tím, že v ostatních výrocích zůstal nezměněn. Stěžovatel navrhuje také zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v trestním řízení, které bylo proti němu vedeno, nebyly prokázány skutečnosti, z nichž by bylo možné nepochybně dovodit jeho vinu ze spáchání stíhaného skutku. Konkrétně přitom poukazuje na nevěrohodná svědectví z doslechu, na to, že nebyl prokázán jakýkoli jeho finanční či jiný profit z předmětné trestné činnosti, že nebyla spolehlivě prokázána výše škody způsobené trestným činem a dále zmiňuje některé konkrétní důkazy provedené v průběhu trestního řízení. Podle stěžovatele jsou skutková zjištění trestních soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a trestní soudy nerespektovaly princip in dubio pro reo.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Výše uvedené námitky směřující primárně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95).
V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám. Nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování, jehož výsledkem byla soustava nepřímých důkazů prokazujících účast stěžovatele na spáchání stíhaného skutku.
Jestliže stěžovatel uvádí, že "...Soud prvního stupně uznal stěžovatele vinným pouze na základě zcela nevěrohodných svědků, kteří v rámci své výpovědi tvrdili pouze to, co někde slyšeli nebo si mysleli, že slyšeli...", napadá tím fakticky způsob hodnocení jednotlivých důkazů ze strany nalézacího soudu. Jak již ale bylo vysvětleno, Ústavní soud není zásadně povolán k tomu, aby důkazy provedené a hodnocené v rámci trestního řízení znovu "přehodnocoval".
Z provedeného dokazování vyplynulo, že stíhaného skutku se měly účastnit celkem čtyři osoby, mj. člověk v zeleném automobilu Škoda Superb, a že uživatelem tohoto automobilu byl stěžovatel. Výpovědi svědků D. Freie, R. Kovácse a J. Kovácse potvrzovaly, že se stěžovatel měl stíhaného skutku skutečně zúčastnit. Je pravdou, že se v tomto případě jedná pouze o důkazy odvozené, avšak jejich použití v rámci trestního řízení není nikterak vyloučeno. Jejich věrohodnost byla navíc rozhodujícím způsobem podpořena prokázáním toho, že stěžovatel krátce po spáchání stíhaného skutku disponoval značnou peněžní částkou, když byla zároveň spolehlivě vyvrácena obhajoba stěžovatele ohledně původu těchto peněžních prostředků (viz s. 40 napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě). Lze tedy konstatovat, že vina stěžovatele byla prokázána na základě ucelené soustavy korespondujících a vzájemně se doplňujících nepřímých důkazů.
Ústavní soud nemůže akceptovat ani námitku stěžovatele, že nebyla dostatečně prokázána výše škody způsobené trestným činem. Trestní soudy v tomto směru vycházely primárně z výpovědi poškozeného, avšak výpověď korespondovala s dalšími důkazy, zejména s výpovědí svědků J. Štěpána a G. Zemanové.
Lze tedy shrnout, že trestní soudy se při svých skutkových a právních závěrech nedopustily žádného logického excesu, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se též s námitkami vznesenými obhajobou. Ústavní soud proto musí konstatovat, že neexistují žádné důvody pro kasační zásah z jeho strany.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu