ECLI:CZ:US:2015:4.US.2045.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2045/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti V. P., zastoupené JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem Hodonín, Štefánikova 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 6 Tdo 406/2015-14, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2014 č. j. 8 To 406/2014-421 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 7. 2014 č. j. 2 T 351/2013-406, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Hodoníně, kterým byla uznána vinnou ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo zamítnuto její odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 10 Ústavy, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací ani dovolací soud se dostatečně nezabývaly její právní argumentací směřující k tomu, že stíhané jednání není trestným činem. Stěžovatelka dále tvrdí, že trestní soudy nezkoumaly, jakým způsobem a proč nedošlo k realizaci styku otce s dcerami, a zda byla skutková zjištění opatrovnického soudu správná. Podle stěžovatelky se trestní soudy dále nezabývaly tím, zda skutečně bylo v zájmu nezletilých dcer, aby byl styk s otcem realizován. Stěžovatelka konečně považuje za nedostatečné, jak se dovolací soud vypořádal s její námitkou, že v daném případě měl být aplikován princip subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Ústavní soud nemůže souhlasit s názorem stěžovatelky, že trestní odpovědnost za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 trestního zákoníku je dána až zmařením rozhodnutí o výchově nezletilých dětí nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí. Uvedená skutková podstata hovoří o jednání, kdy pachatel "...maří výkon takového rozhodnutí...", takže jednoduchým jazykovým výkladem slova "maří" lze dovodit, že k naplnění této skutkové podstaty není nezbytné, aby došlo ke zmaření výkonu daného rozhodnutí či dohody (shodně Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. §140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3198). Pokud stěžovatelka namítá, že dané zákonné ustanovení nemá být vykládáno doslovně, nelze přehlédnout, že neuvádí žádný konkrétní argument podporující tento názor.
Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by se trestní soudy nezabývaly okolnostmi, kvůli kterým nedošlo k realizaci styku dcer s jejich otcem. Odvolací soud totiž výslovně ve svém rozhodnutí uvedl a odůvodnil, že na straně stěžovatelky neexistovaly žádné rozumné důvody pro nerespektování rozhodnutí soudu (s. 4 napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně). Trestní soudy nepochybily ani tím, že se nezabývaly věcnou správností rozhodnutí opatrovnického soudu, neboť objektem trestného činu podle §337 trestního zákoníku je zájem na řádném výkonu rozhodnutí orgánů veřejné moci, bez ohledu na jejich věcnou správnost.
Akceptovat konečně nelze ani tvrzení stěžovatelky, že se trestní soudy nevypořádaly s námitkou, že v jejím případě měl být aplikován princip subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí s touto námitkou vypořádal dostatečně a srozumitelně, když poukázal na to, že stěžovatelka odmítla plnit soudní rozhodnutí ve více případech, a to přes opakované použití opatření v občanskoprávním řízení. Ústavní soud považuje tyto úvahy za správné.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu