ECLI:CZ:US:2015:4.US.2054.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2054/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem Dlouhá 13, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 635/2015-755 ze dne 8. 4. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 521/2011-724 ze dne 14. 5. 2014 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 13 Co 521/2011-732 ze dne 12. 6. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 9 C 9/2003-543 ze dne 15. 9. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 8 vyhověl žalobě na určení vlastnického práva a určil, že výlučným vlastníkem pozemkových parcel parc. č. X1 a X2 v katastrálním území Ďáblice, hlavní město Praha, jsou žalobkyně tohoto původního řízení, a to každá v rozsahu ideální poloviny vzhledem k celku uvedených parcel. Jednalo se již o druhý vyhovující rozsudek soudu prvního stupně v této věci. V prvním rozsudku ze dne 18. 10. 2007, č. j. 9 C 9/2003-373, obvodní soud dovodil, že určovací žaloba je důvodná, protože kupní smlouvy ze dne 23. 9. 1993 a ze dne 14. 2. 1994, které se stěžovatelem jako kupujícím uzavřela právní předchůdkyně žalobkyň, jsou ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 dříve platného občanského zákoníku absolutně neplatné z důvodu neurčitě vymezeného předmětu smlouvy, jímž byly části pozemků, k jejichž převodu mělo na základě uvedených smluv dojít. K odvolání stěžovatele bylo toto původní rozhodnutí rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2008, č. j. 13 Co 137/2008-455, dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrzeno. K následnému dovolání stěžovatele však byly tyto rozsudky nalézacího a odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1551/2009-494 ze dne 21. 12. 2010 zrušeny a věc vrácena soudu prvé stolice k dalšímu řízení. Nejvyšší soud především nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o tom, že samotná skutečnost, že geometrický plán, na který smlouva ohledně převážné části pozemku též odkazuje, není se smlouvou fyzicky "pevně a neoddělitelně" spojen, způsobuje absolutní neplatnost kupní smlouvy pro neurčité vymezení předmětu smlouvy.
V pořadí druhý rozsudek nalézacího soudu napadl stěžovatel odvoláním, jemuž Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2012, č. j. 13 Co 521/2011-599, částečně vyhověl a dotčený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ohledně pozemku parc. č. X2 žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že nedostatek spočívající v neoznačení převážné části pozemku parc. č. X3 původního pozemkového katastru, později parc. č. X7 o výměře 6 481 m2 jako díl "o" o výměře 5 791 m2, nečiní kupní smlouvu neurčitou ani nesrozumitelnou, protože správné označení předmětu daného právního úkonu bylo lze seznat podle dalších identifikačních znaků, výkladem kupní smlouvy, jakož i ze skutkových okolností, za nichž byla smlouva uzavřena. Toto rozhodnutí bylo následně v měnící části (tj. v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta) a v nákladovém výroku k dovolání žalobkyň rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 710/2013-652 ze dne 25. 6. 2013 zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy uzavřené dne 14. 2. 1994, neboť text této kupní smlouvy shledal z hlediska vymezení jejího předmětu sice určitým, ale jeho obsah pro interpreta nesrozumitelným, neboť prodávající na straně jedné prodává část pozemku označeného jako díl "o" z původně označeného pozemku parc. č. X3 v původním pozemkovém katastru, resp. pozemek parc. č. X5 v katastrálním území Ďáblice, přičemž na straně druhé v téže kupní smlouvě současně projevuje svou vůli prodat kupujícímu geometrickým plánem nově označený pozemek parc. č. X5 v témže katastrálním území; projev vůle prodávající strany je tedy dle něj nesrozumitelný.
Posléze rozhodl Městský soud v Praze, vázán právním názorem dovolacího soudu, v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil (tj. ve shodě se svým původním rozsudkem ze dne 29. 10. 2008). Tento rozsudek odvolacího soudu následně napadl stěžovatel dovoláním, jež Nejvyšší soud vpředu citovaným usnesením dle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel nejprve Nejvyššímu soudu vytkl, že vůbec nezohlednil obsah podaného dovolání, a to ani z hlediska vymezení kritéria přípustnosti (které stěžovatel spatřoval ve vyřešení otázky hmotného práva, o níž v dané věci šlo a která měla být dovolacím soudem posouzena jinak) a věcí samou se vůbec nezabýval. Vzhledem k nedostatku odůvodnění pak stěžovatel pokládá napadené usnesení dovolacího soudu za nepřezkoumatelné. Stěžovatel v dovolání přitom dle svých slov argumentačně dovodil nezbytnost posouzení otázky hmotného práva jinak právě pro rozpor stávající judikatury dovolacího soudu ve věci samé s judikaturou Ústavního soudu České republiky, když poukázal zejména na nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I ÚS 625/03. Dle tohoto nálezu není ústavně komfortní takový postup soudu, který preferuje výklad směřující k neplatnosti smlouvy před výkladem směřujícím k platnosti smlouvy. Stěžovatel poukázal i na nález ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06, dle kterého má být respektován a chráněn princip autonomie vůle smluvních stran a při výkladu jednotlivých smluvních ujednání mají obecné soudy postupovat nanejvýš citlivě a obezřetně. Ve vztahu k napadeným rozsudkům soudu nalézacího i odvolacího stěžovatel zdůraznil své přesvědčení o tom, že předmět kupní smlouvy ze dne 14. 2. 1994 je vymezen určitě a srozumitelně, neboť z textu této kupní smlouvy je objektivně rozpoznatelné, která část kterého pozemku byla uvedenou kupní smlouvou převáděna. Srozumitelnost a určitost projevu vůle právní předchůdkyně žalobkyň je tak zřejmá již ze samotného textu, aniž by bylo nutné provádět další výklad právního úkonu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, nutno připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §237 občanského soudního řádu v platném znění (dále též "o. s. ř."). Dovolání tak představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu není ex lege nárok (§239 o. s. ř.). U odmítacích rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil.
Nelze totiž přehlédnout, že Nejvyšší soud nerozhodoval v dané kauze poprvé, jak je ostatně patrné z výše provedené rekapitulace vývoje původního řízení před obecnými soudy. Tomu odpovídá i charakter stručného odůvodnění, z něhož je zřejmé, že stěžovatel fakticky vede polemiku s názory vyjádřenými v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu v téže věci, jimiž byl posléze odvolací soud ve svém dalším rozhodování dle §243g odst. 1 o. s. ř. usměrněn. Fakticky tedy, vyjma požadavku na odchýlení se od vlastní judikatury (navíc vydané v téže právní věci), nemělo v pořadí třetí dovolání stěžovatele průchodu. Při zohlednění uvedeného procesního vývoje, jehož byl stěžovatel bezprostředně účasten, tudíž nelze dospět k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Pokud jde o odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu stran preference možných protichůdných výkladů (ne)platnosti právního úkonu, dlužno podotknout, že o situaci, o níž se pojednává v nálezu sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005 (a navazujících rozhodnutích), v posuzovaném případě nešlo. Soudy v nyní projednávané věci nedospěly k závěru o alternativním výkladu smluvních ustanovení (tj. že jsou možné dva výklady, z nichž jeden vede a druhý naopak nevede k závěru o neplatnosti právního úkonu). Navíc v citovaným nálezem řešené věci Nejvyšší soud zpochybnil existenci ujednání o kupní ceně pouze na základě toho, že účastníky není "v žádném článku předmětné smlouvy výslovně užit termín kupní cena". Takový přístup pak Ústavní soud oprávněně pokládal za příliš formalistický, neboť klade nerealistické nároky na laiky při psaní a uzavírání právních úkonů, tedy na koherentní strukturu, pregnantní terminologii či systematické uspořádání celého právního aktu. V případě nyní hodnoceném však vyvstaly zásadní pochybnosti nikoli ohledně užité terminologie, ale stran toho, jaká část jakého pozemku měla být vlastně kupní smlouvou převedena.
Nejvyšší soud ve svém posledním kasačním rozhodnutí podrobil otázku existence absolutní neplatnosti smlouvy vlastnímu hodnocení a dospěl k závěru, že zatímco samotná formulace textu čl. II. předmětné kupní smlouvy je určitá i srozumitelná z hlediska projevené vůle účastníků potud, že prodávající strana projevuje svou vůli prodat pouze část pozemku v katastrálním území Ďáblice, přičemž stran dalšího vymezení převáděné části pozemku odkazuje na označený geometrický plán. Z grafického znázornění tohoto geometrického plánu ovšem dle dovolacího soudu nelze přímo zjistit, o jakou část pozemku se má jednat, a to obzvláště za situace, kdy z dalších smluvních ujednání téhož článku smlouvy se podává, že předmětem převodu má být nově vzniklý pozemek v katastrálním území Ďáblice, což vedlo dovolací soud k vývodu, že prodávající na straně jedné prodává část pozemku (označeného jako díl "o") z původně označeného pozemku původ pozemkový katastr, resp. pozemek v katastrálním území Ďáblice, přičemž na straně druhé v téže kupní smlouvě současně projevuje svou vůli prodat kupujícímu geometrickým plánem nově označený pozemek v témže katastrálním území. Nejistotu a inkoherenci pak Nejvyšší soud spatřoval, i pokud jde o grafickou část ke smlouvě připojeného geometrického plánu, což blíže vyložil na str. 15 svého rozsudku. Tuto argumentaci pak nutně převzal do svého rozsudku i odvolací soud a Ústavní soud na ní ničeho extrémního neshledává, resp. jí není v čistě ústavněprávní rovině co vytknout.
Stěžovatel s tímto hodnocením zásadně nesouhlasí a je přesvědčen o tom, že předmět kupní smlouvy ze dne 14. 2. 1994 je vymezen určitě a srozumitelně, neboť z textu této kupní smlouvy je objektivně rozpoznatelné, která část kterého pozemku byla uvedenou kupní smlouvou převáděna. Ústavní soud však připomíná, že interpretace smluv jako projevu autonomní normotvorby účastníků soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů, byť i jen potud, pokud obecné soudy nerozhodují v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. obsahem soudního spisu. Jádrem sporu zde ovšem není přepjatě formalistický přístup obecných soudů k hodnocení soukromoprávního aktu, nýbrž otázka, jejíž zodpovězení závisí na takovém (a to podrobném) hodnocení skutkových okolností, které již Ústavnímu soudu nepřísluší, protože, obrazně řečeno, sám by se musel stát nejprve obecným soudem. Tato transformace mu je však ex constitutione zapovězena.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu