ECLI:CZ:US:2015:4.US.2087.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2087/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Nováka, zastoupeného Mgr. Martinem Tomešem, advokátem se sídlem Olomouc, Sokolská 22, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 7. 2015, č. j. 27 C 137/2015-54, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2015, č. j. 27 C 137/2015-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh následující skutečnosti.
3. Stěžovatel se svou žalobou směřující proti Statutárnímu městu Olomouc (zde vedlejší účastník) domáhal vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že výlučným vlastníkem v žalobě blíže specifikované nemovitosti je vedlejší účastník (nikoli tedy Mgr. Barbora Řihošková coby osoba zapsaná jako vlastník předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí).
4. Tato žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 7. 2015, č. j. 27 C 137/2015-54, zamítnuta, neboť soud prvního stupně neshledal existenci naléhavého právního zájmu stěžovatele na určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti ve smyslu §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a dále dospěl k závěru stran nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalovaného.
5. Stěžovatel dne 8. 7. 2015 učinil návrh na doplnění protokolu o jednání ze dne 3. 7. 2015, a to s odůvodněním, že zjistil, že v tomto protokolu není na str. 4 uvedeno celé vyjádření stěžovatele. Tento návrh byl soudu prvního stupně doručen dne 9. 7. 2015.
6. Soud prvního stupně právě uvedený návrh stěžovatele na doplnění protokolu o jednání svým usnesením ze dne 13. 7. 2015, č. j. 27 C 137/20154-53, zamítl s odůvodněním, že žádosti stěžovatele nelze s ohledem na skutečnost, že jednání ve věci proběhlo dne 3. 7. 2015 a stěžovatel vznesl návrh na doplnění protokolu až podáním doručeným soudu dne 9. 7. 2015, pro časový odstup vyhovět, když námitky proti protokolaci a návrhy na její doplnění je nutno vznášet přímo u jednání samého.
III.
7. Obě výše uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. Soudu prvního stupně v ní vytkl, že tento zamítl jeho žalobu pouze z formálních důvodů spočívajících v nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného, kterou soud prvního stupně dovodil ze skutečnosti, že žaloba stěžovatele směřovala toliko proti vedlejšímu účastníku (obnovy jehož vlastnického práva k předmětné nemovitosti se stěžovatel svou žalobou domáhal), namísto aby směřovala též proti Mgr. Barboře Řihoškové, tedy osobě, která byla jako vlastník předmětné nemovitosti zapsaná v katastru nemovitostí. Stěžovatel v této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně pochybil, pokud stěžovatele, který nebyl v řízení zastoupen advokátem a který nemá právnické vzdělání, nepoučil o nutnosti rozšířit okruh žalovaných osob, čímž se vyhnul nutnosti zabývat se meritem věci. Usnesení soudu prvního stupně, jímž tento pro časový odstup zamítl návrh stěžovatele na doplnění protokolu o jednání, pak stěžovatel označil za nedůvodné, neboť své námitky proti protokolaci stěžovatel vznesl bezprostředně poté, co měl možnost se s obsahem protokolu seznámit a občanský soudní řád ve svém ustanovení §40 odst. 8, o které soud prvního stupně své rozhodnutí opřel, žádnou lhůtu pro podání návrhu na doplnění protokolu nestanoví.
IV.
8. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
10. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
11. K závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud i v nyní souzené věci, a to v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 7. 2015, č. j. 27 C 137/2015-54, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele. To proto, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání coby řádný opravný prostředek, jehož prostřednictvím se stěžovatel mohl domoci ochrany svých ústavně zaručených práv, jejichž porušení ve své ústavní stížnosti namítá. O této skutečnosti byl stěžovatel v rozhodnutí soudu prvního stupně řádně poučen. Stěžovatel však odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ke své škodě nepodal. Protože tedy stěžovatel nevyčerpal všechny opravné prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, byl Ústavní soud nucen uzavřít, že jeho ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, nepřípustná ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona.
12. Ústavní soud se zabýval rovněž tvrzením stěžovatele, že jím podaná ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (i přes nevyčerpání všech opravných prostředků) přípustná dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tedy z důvodu, že tato podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Tento podstatný přesah stěžovatel spatřoval v tom, že vyřešení jím v ústavní stížnosti nastolených otázek „může mít dopad na širší okruh identických případů takto obecnými soudy v rozporu s ústavními předpisy řešenými, kdy obecné postupy poučovací povinnosti nastolené vyhovujícím nálezem Ústavního soudu budou mít dopad na blíže neurčený okruh osob“. K podmínce podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele tento dále uvedl, že „[n]avíc i samotné řízení, jež je předmětem ústavní stížnosti, se týká majetku, jenž by měl dle tvrzení stěžovatele náležet Statutárnímu městu Olomouc, tedy i samotné řízení není vedeno výhradně osobními zájmy stěžovatele, ale v jistém slova smyslu ve veřejném zájmu.“
13. K možnosti přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je třeba především poznamenat, že tento postup představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jako takovou je nutné ji vykládat restriktivně [srov. nález ze dne 13. 3. 1996, sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že k aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky pak Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (srov. usnesení ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. III. ÚS 16/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, usnesení č. 1, str. 325, a nález ze dne 22. 9. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 1/98, publikovaný pod č. 281/1998 Sb.), anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost (viz nález ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 89/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 2, nález č. 58, str. 151 a násl.), případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům (srov. nález ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. I. ÚS 38/95, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 35, str. 283 a násl.), resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (srov. nález ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. I. ÚS 322/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, nález č. 127, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (viz nález ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. III. ÚS 467/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, nález č. 31, str. 221 a násl.).
14. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán důvod přípustnosti dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu výše popsána. Ústavní soud v této souvislosti neshledal dostatečným obecné tvrzení stěžovatele, dle něhož předmětná ústavní stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť vyřešení otázky poučovací povinnosti soudů může mít v budoucnu dopad na širší okruh identických případů. To proto, že takový argument, že případný vyhovující nález Ústavního soudu by se v budoucnu mohl dotknout většího počtu blíže nespecifikovaných subjektů, není s ohledem na předchozí judikaturu Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 446/04, či usnesení ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. II. ÚS 756/06), pro připuštění výjimky dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dostatečný za situace, kdy o žádném takovém subjektu není Ústavnímu soudu nic známo a ani stěžovatel žádný jiný konkrétní subjekt kromě sebe neuvádí. Ústavní soud neshledal v této souvislosti dostatečné konečně ani tvrzení stěžovatele, že předmětné řízení je "v jistém slova smyslu" též ve veřejném zájmu, a tedy je zde dán přesah vlastních zájmů stěžovatele, neboť tento názor Ústavní soud nesdílí.
V.
15. Ve zbývající části, tj. v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2015, č. j. 27 C 137/2015-53, pak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Jak již bylo výše uvedeno, soud prvního stupně tímto usnesením zamítl návrh stěžovatele na doplnění protokolu o jednání, které se uskutečnilo dne 3. 7. 2015. Učinil tak s odůvodněním, že návrh stěžovatele na doplnění protokolu o jednání byl soudu doručen až dne 9. 7. 2015, tedy s časovým odstupem, přičemž protokol o jednání, který je veřejnou listinou, nelze dle soudu prvního stupně dodatečně doplňovat a měnit, když námitky proti protokolaci a návrhy na její doplnění je nutno vznést přímo u jednání samého. Z právě uvedeného je přitom patrné, že se soud prvního stupně návrhem stěžovatele na doplnění protokolace zabýval, o tomto návrhu rozhodl a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Ústavní soud tak nemá, co by soudu prvního stupně v této souvislosti vytkl. Závěry soudu prvního stupně o opožděnosti návrhu stěžovatele jsou nadto v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, dle které vyplývá z povahy věci, že námitky do protokolace může účastník řízení, který je jednání přítomen, uplatnit nejpozději do skončení tohoto jednání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2737/2012, dostupné na www.nsoud.cz). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že předmětným rozhodnutím soudu prvního stupně do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces zasaženo nebylo.
17. Ústavní soud závěrem pouze na okraj dodává, že by ústavní stížnosti nemohl vyhovět ani v případě, kdy by se závěry soudu prvního stupně a Nejvyššího soudu o nutnosti učinit návrh na doplnění protokolace nejpozději do skončení příslušného jednání neztotožňoval, a to s přihlédnutím k obsahu návrhu stěžovatele na doplnění protokolu o jednání, když údaje dle stěžovatele nesprávně v protokolu neuvedené nelze z pohledu Ústavního soudu s ohledem na průběh a výsledek řízení považovat za podstatné, a tedy věc by ani v takovém případě nemohla dosahovat ústavně právní roviny.
VI.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a dílem dle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu