ECLI:CZ:US:2015:4.US.2138.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2138/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Mgr. Radovana Pálky, zastoupeného Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem se sídlem Velké náměstí 148, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2015 č. j. 6 As 83/2015-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2015 č. j. 31 A 11/2013-70. Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít tím, že Nejvyšší správní soud nesprávně a zmatečně posoudil jeho kasační stížnost a diskriminoval jej při posuzování obdobné právní otázky týkající se zahájení státní kontroly a možnosti uložení pořádkové pokuty podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státní kontrole").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je jednatelem společnosti CHEMPAL, spol. s r.o. (dále jen "kontrolovaná osoba"), v jejíž provozovně smíšeného zboží zahájil dne 23. 2. 2012 Městský úřad Židlochovice, obecní živnostenský úřad (dále jen "živnostenský úřad"), živnostenskou kontrolu. Živnostenský úřad vydal dne 4. 7. 2012 rozhodnutí č. j. OŽÚ/6103/2012, jímž podle §19 odst. 1 zákona o státní kontrole uložil stěžovateli jakožto fyzické osobě, která způsobila, že kontrolovaná osoba nesplnila povinnost podle §14 zákona o státní kontrole, pořádkovou pokutu ve výši 30 000 Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský úřad Jihomoravského kraje rozhodnutím ze dne 4. 2. 2013 sp. zn. S-JMK 3494/2013/KŽÚ/MSv, č. j. JMK 3494/2013. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje napadl stěžovatel žalobou, která byla výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně zamítnuta. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad podústavního práva s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Stěžovatel v podstatě pouze opakuje argumenty, které uplatňoval v předchozím řízení. Oba soudy se nicméně v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti zahájení živnostenské kontroly a rozhodnutí živnostenského úřadu o uložení pořádkové pokuty. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí judikaturu správních soudů se pak zejména Nejvyšší správní soud zabýval konkrétními žalobními námitkami stěžovatele, a to jak v rovině skutkové, tak právní. Až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání konkrétních námitek došly oba soudy k závěru, že živnostenský úřad nepochybil a jeho rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty podle zákona o státní kontrole bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Nejvyšší správní soud podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodl ve věci stěžovatele v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil. Pokud jde o argumentaci jiným (podle názoru stěžovatele obdobným) rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, Ústavní soud není povolán k tomu, aby prováděl komparaci rozhodovací praxe ostatních soudů. V rámci výše vymezeného rozsahu toliko posuzuje konkrétní napadené rozhodnutí.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud podotýká, že toto právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Pokud jde o stěžovatelovu žádost o vydání závazného stanoviska k aplikaci zákona o státní kontrole, živnostenského zákona a k povinnosti kontrolního orgánu zdůvodnit výši sankce za neposkytnutí součinnosti, Ústavní soud konstatuje, že k projednání takového návrhu není příslušný, a proto jej také odmítl.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu