ECLI:CZ:US:2015:4.US.2141.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2141/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Dagmar Jindřiškové, zastoupené JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem Družstevní 411, Týnec nad Sázavou, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 11 C 127/2008-174 ze dne 7. 11. 2012, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 29 Co 415/2013-210 ze dne 10. 10. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 732/2014-238 ze dne 25. 3. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejích práv, garantovaných v čl. 11 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu přiloženého spisového materiálu se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 11 C 127/2008-174 ze dne 7. 11. 2012 bylo vypořádáno zaniklé společné jmění manželů Jaroslava a Dagmar Jindřiškových tak, že soud do výlučného vlastnictví Jaroslava Jindřiška (resp. do majetkové konkurzní podstaty konkurzního řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem, pobočkou v Liberci, pod sp. zn. 57 K 4/2007) přikázal nemovitosti vypočtené ve výroku I. rozsudku v celkové hodnotě 11.780.000,- Kč. Ve výroku II. uložil žalobci - správci konkurzní podstaty Ing. Jiřímu Šubrovi povinnost vypořádat z konkurzní podstaty pohledávky věřitelů přihlášené do konkurzního řízení vedeného na majetek úpadce Jaroslava Jindřiška specifikované ve výroku rozsudku v celkové hodnotě 11.893.945,92 Kč. Výrokem III. vyslovil, že do výlučného vlastnictví žalované - stěžovatelky se nepřikazuje žádný majetek ani dluhy. Dále soud rozhodl, že náklady znalečného ve výši 54.159,40 Kč a náklady za soudní poplatek 7.000,- Kč nese stát ze svého (výrok IV.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem č. j. 29 Co 415/2013-210 ze dne 10. 10. 2013 rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 732/2014-238 ze dne 25. 3. 2014 odmítl jako nepřípustné.
S uvedenými rozhodnutími obecných soudů stěžovatelka projevila nesouhlas v ústavní stížnosti. Podle jejího názoru obecné soudy nerespektovaly její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví, a to když v souladu s ustanovením §149 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, opomenuly při rozdělení společného majetku přihlédnout k tomu, kdo a jak se staral o rodinu a jak se zasloužil o nabytí a udržení společného majetku a vedení domácnosti. Stěžovatelka v řízení upozorňovala, že její manžel žil dvojím životem, se svou milenkou utratil všechny úspory rodiny, čímž znemožnil splácení úvěru a přivodil i úpadek společné podnikatelské činnosti. Dle přesvědčení stěžovatelky měly obecné soudy ve světle těchto argumentů do jejího výlučného vlastnictví přikázat alespoň část nemovitostí. Rozhodnutí obecných soudů stěžovatelka pak označila za nepřezkoumatelná, účelová, přijatá s cílem poškodit její osobu.
Nalézacímu soudu stěžovatelka vytkla, že ve věci dne 7. 11. 2012 jednal a rozhodoval, přestože její právní zástupce se k jednání řádně omluvil a požádal o jeho odročení s odkazem na svůj nepříznivý zdravotní stav, kterýžto důvod nepřítomnosti by bylo možno doložit při dalším jednání. Zároveň s omluvou doklad o svém špatném zdravotním stavu právní zástupce stěžovatelky doručit nemohl, neboť nepotřeboval přímé ošetření ve zdravotnickém zařízení. Protože soud za této situace jednal, bylo stěžovatelce podle jejích slov odňato právo na spravedlivý proces, neboť nemohla být v řízení zastoupena zvoleným advokátem a uplatnit před soudem svá práva, včetně pronesení závěrečného návrhu.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ. Eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí obecných soudů v případě posuzované ústavní stížnosti naplněny nebyly. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy velmi pečlivě, podrobně a podle zásad vyjádřených v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Tyto závěry jsou současně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Pokud stěžovatelka zastává v dané věci opačný právní názor, tato skutečnost ještě neodůvodňuje závěr, že by zmíněný proces a rozhodnutí z něho vzešlá znamenal zásah do jejích základních práv.
Zásady spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny zajišťují, že v souladu s relevantními procesními předpisy musí být v řízení před obecnými soudy účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. I tyto požadavky obecné soudy bezezbytku naplnily, přestože stěžovatelka tvrdí opak.
V projednávané věci je třeba poukázat na důvodné použití §101 odst. 3 o. s. ř., které brání obstrukcím soudního řízení či případnému vyvolání průtahů řízení a podle kterého může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka, jestliže včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení. Zhodnocení žádosti o odročení jednání je výhradně věcí soudu. Jen na něm záleží, posoudí-li důvod v něm uvedený za natolik omluvitelný vzhledem k jeho závažnosti a ke všem okolnostem případu, že odůvodňuje další prodloužení řízení.
V konkrétním případě nalézací soud omluvu právního zástupce stěžovatelky zaslanou den před nařízeným jednáním, která nebyla nijak doložena, a to ani později v řízení, považoval za nedostačující, a tudíž ji nepřijal. V podrobnostech Ústavní soud dále odkazuje na věcně vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně a především rozsudku odvolacího soudu (str. 6 a 7), jež shledává současně ústavně konformními.
Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že stěžovatelka prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené toliko na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní a na opakování argumentace, s níž se již obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly, staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo výše naznačeno, zásadně nepřísluší. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu