ECLI:CZ:US:2015:4.US.2155.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2155/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky HOTEL AMBASSADOR ZLATÁ HUSA spol. s r.o., Václavské náměstí 5-7, Praha 1, právně zastoupené advokátem JUDr. Tomášem Sokolem, Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2334/2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 3 Co 134/2011 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 32 C 71/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 6. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Vedlejší účastnice řízení, OSA - ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s., se na stěžovatelce v řízení vedeném u Městského soudu v Praze domáhala bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít tím, že stěžovatelka ve svých provozovnách - Hotel Ambasador - Zlatá Husa v Praze 1, Hotel Esplanade a Hotel Agricola v Mariánských Lázních zpřístupňovala od 1. září 2006 do 18. května 2008 televizní vysílání hostům v hotelových pokojích, bez toho aniž by měla uzavřenou příslušnou licenční smlouvu.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl Městský soud v Praze tak, že výrokem I. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 120.357,- Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z této částky od 31. 8. 2009 do 31. 12. 2009 a dále od 1. 1. 2010 s úrokem z prodlení ve výši reposazby stanovené ČNB a zvýšené o 7% bodů, výrokem II. jmenovaný soud žalobu zamítl co do částky 263.171 s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nalézací soud založil svůj právní názor na tom, že na daný případ je třeba aplikovat Bernskou úmluvu. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku týkajícím se nákladů řízení a ve zbytku rozsudek potvrdil. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní vyjádřila přesvědčení, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a to tím, že státní orgány ve věci rozhodly v rozporu s platným a účinným zákonem (tj. v rozporu s ustanovením §23 autorského zákona, ve znění účinném do 18. 5. 2008). Poukázala přitom na svou dobrou víru v tehdy platný právní řád České republiky a namítla, že pokud byla tehdy účinným právním předpisem jednoznačně stanovena výjimka stěžovatelce (jako provozovatelce hotelového zařízení) z povinnosti platit autorské poplatky za televizní přijímače v hotelových pokojích, a následně bylo soudy rozhodnuto o opaku, pak tím byla narušena důvěra stěžovatelky v právo jako jeden z atributů právního státu. Dále uvedla, že výklad právních předpisů provedený soudy není ústavně konformní. Pokud byla povinnost platit autorské poplatky i za přijímače umístěné na hotelových pokojích do autorského zákona promítnuta až novelou autorského zákona účinnou od 19. 5. 2008, pak směřování účinnosti této novely již před uvedené datum představuje dle názoru stěžovatelky pravou retroaktivitu zákona, která však není přípustná. Stěžovatelka uvedla též to, že Bernská úmluva, podle níž soudy nárok vedlejší účastnice posuzovaly, není mezinárodní smlouvou, jež by byla self-executing, když adresátem povinností z této smlouvy vyplývající jsou jednotlivé signatářské státy, které by měly zajistit její realizaci prostřednictvím národních právních předpisů. Pokud tak Česká republika neučinila, nelze toto pochybení dle názoru stěžovatelky přičítat k její tíži. Rozhodnutí soudu stěžovatelka konečně označila za nepřezkoumatelné, když soudy se v jejich rámci nezabývaly podmínkami možné aplikace čl. 10 Ústavy, tj. otázkou řádného vyhlášení Bernské úmluvy ve Sbírce mezinárodních smluv a otázkou její ratifikace.
Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že od 23. 11. 2007 provozuje výše uvedené hotely jakožto nestátní zdravotnická zařízení, v nichž dochází k poskytování lázeňské péče, lůžkové a ambulanční péče. Z toho důvodu by na tato zařízení nemělo být ustanovení §23 autorského zákona aplikováno. V posuzovaném případě by měla být obecnými soudy řešena otázka výkladu §23 autorského zákona in fine, a to konkrétně, zda ubytování v lázeňských zařízeních je poskytováním zdravotní péče, na něž se vztahuje výjimka, podle níž se za provozování rozhlasového a televizního vysílání podle §18 odst. 3 autorského zákona nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních. Obecné soudy se touto argumentací stěžovatele ve svých rozhodnutích vůbec nezabývaly, a to navzdory tomu, že jim byly předloženy důkazy listinné povahy.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 18. 11. 2014 stěžovatelka poukázala na to, že otázku přímé aplikovatelnosti je třeba posuzovat jednak ve vztahu k dané mezinárodní smlouvě jako celku a dále ve vztahu k jednotlivým jejím ustanovením. Bernská úmluva neobsahuje výslovné vyjádření vůle stran ji jako celek nebo zčásti přímo aplikovat. V doktrinální interpretaci přitom převažuje podle stěžovatelky názor, že přímo aplikována být nemá. V případě, že by čl. 11 bis odst. 1 Bernské úmluvy existoval sám o sobě, bylo by možné jej přímo aplikovat, podle stěžovatelky je tento však ve své aplikaci omezen čl. 11 bis odst. 2 jmenované úmluvy, neboť tento předpokládá akci ze strany smluvního státu. Jeho aplikace ze strany vnitrostátních soudů tak není možná bez prováděcího předpisu. Jedná se tedy nepochybně o ustanovení, které není možné aplikovat přímo. Dále stěžovatelka uvedla, že Nejvyšší soud v projednávaném případě sice neaplikoval směrnici 2001/29/ES, nicméně podle ní je třeba se touto otázkou zabývat, načež dospívá k závěru, že v projednávaném případě se přímých účinků směrnice dovolávat nelze.
V rámci doplnění ústavní stížnosti ze dne 23. 1. 2015 pak stěžovatelka soudům vytkla to, že tyto se nezabývaly otázkou, zda lze v případě televizních přijímačů umístěných v hotelových pokojích hovořit o "sdělování díla veřejnosti", když dle názoru stěžovatelky vybavení hotelových pokojů televizními přijímači nemůže mít samo o sobě dopad na příjmy stěžovatelky, neboť tyto přijímače slouží toliko jako zvuková kulisa, která nemůže přispět ke zvýšení počtu hotelových hostů. Otázka, zda se v daném případě jedná o "sdělování díla veřejnosti", byla přitom dle názoru stěžovatelky rozhodná pro posouzení důvodnosti předmětné žaloby, přičemž bylo nezbytné tuto otázku posoudit ve světle příslušné judikatury Soudního dvora Evropské unie, na kterou stěžovatelka ve svém podání rovněž odkázala.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud předně konstatuje, že obdobnou ústavní stížností téže stěžovatelky se v minulosti již zabýval ve věci sp. zn. II. ÚS 2858/13, přičemž čtvrtý senát Ústavního soudu nespatřuje důvody, pro které by se měl od tam přijaté argumentace jakkoli odchýlit.
Je sice pravdou, že stěžovatelka zvolila částečně i odlišný způsob právní argumentace, když upozornila na to, že v projednávaném případě se jedná o užití díla v pokojích, kde je poskytována lázeňská péče, případně se snažila v jednom ze svých dodatků k ústavní stížnosti dovodit nepřípustnost přímé aplikace čl. 11 bis odst. 1, a to s ohledem na odst. 2, nicméně podle čtvrtého senátu Ústavního soudu nejsou vznesené námitky natolik zásadní, aby mohly zpochybnit podstatu závěrů, k nimž dospěl Ústavní soud ve věci II. ÚS 2858/13, eventuálně předtím Nejvyšší soud.
Stěžovatelka poukazuje na to, že se obecné soudy měly mimo jiné zabývat tím, zda se na ubytování v lázeňském zařízení, kterým je i stěžovatelka, vztahuje výjimka, podle níž se za provozování rozhlasového a televizního vysílání podle §18 odst. 3 autorského zákona nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních. Podle náhledu Ústavního soudu je třeba stran argumentace poskytovanou lázeňskou či obecně lékařskou péčí použít opět závěry týkající se přednostní aplikace Bernské úmluvy. Zprostředkování přístupu k dílu vysílanému rozhlasem či televizí lázeňským či zdravotnickým zařízením svým klientům, musí být považováno za poskytnutí dodatečné služby s cílem dosažení určitého zisku či konkurenční výhody. Jedná se pouze o doplňkovou službu mající zajistit komfort pacientů či odlišit jedno zdravotnické zařízení od jiného. Nelze zpochybnit, že nabídka této služby ovlivňuje úroveň poskytovaných služeb a tím i cenu za poskytnuté služby. Jinými slovy řečeno, ať již zdravotnické či lázeňské zařízení lze nepochybně provozovat i bez poskytování výše zmíněných služeb.
Argumentuje-li stěžovatelka souvztažností čl. 11 bis odst. 1 a 2, nelze přehlédnout, že limitace odst. 1 odstavcem 2 má své meze. Stěžovatelka má nepochybně pravdu v tom, že podle čl. 11 bis odst. 2 je v pravomoci jednotlivých států stanovit podmínky výkonu práv uvedených v odst. 1, nicméně podle čl. 11 bis odst. 2 in fine tyto podmínky nesmí být na újmu autora, ani na újmu práv autora na přiměřenou odměnu, která se stanoví dohodou nebo právním předpisem. Nelze přitom vyjít z toho, že takto stanovená odměna by mohla být rovna nule, jako je tomu podle §23 in fine autorského zákona.
Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu