ECLI:CZ:US:2015:4.US.219.15.1
sp. zn. IV. ÚS 219/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Rychetského a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Lubomíra Greguše, zastoupeného Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, AK se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014 č. j. 16 Co 159/2014-507, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozsudku vydaného v řízení o zvýšení výživného a o změnu výchovného prostředí tehdy nezl. Alexandry, a to v části jeho výroku I. o zvýšení výživného a doplacení dluhu na zvýšeném výživném, a v části výroku II., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že matce se výživné na nezletilou dceru za určené období nestanoví.
Ze spisu Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 5 P 49/2011, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že nezletilá dcera stěžovatele, Alexandra, byla po rozvodu manželství rodičů svěřena do výchovy matky a stěžovatel byl zavázán povinností přispívat na její výživu částku 5 000 Kč měsíčně. Následný návrh matky na zvýšení výživného a návrh otce na změnu výchovného prostředí Okresní soud ve Vyškově po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 27. 1. 2014 č. j. 5 P 49/2011-467 zamítl (výroky I. a II.), na základě skutkových zjištění však změnil svoje dřívější rozhodnutí tak, že pro období od 15. 3. 2013 do 30. 6. 2013 a od 1. 9. 2013 do 11. 12. 2013 (dále jen "předmětné období") zprostil otce povinnost platit výživné, neboť dcera v té době žila u otce, a naopak matce uložil, aby z titulu výživného zaplatila k rukám otce částku 13 707 Kč (výrok III.).
K odvolání matky Krajský soud v Brně po doplnění dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku I. potvrdil. Vzhledem ke skutečnosti, že v průběhu odvolacího řízení dosáhla Alexandra zletilosti a přestala žít u rodičů, Krajský soud v Brně zohlednil její odpovídající potřeby a uložil otci přispívat jí od 1. 6. 2014 do budoucna zvýšené výživné 6 500 Kč měsíčně a zaplatit dluh na zvýšeném výživném za dobu od 1. 6. 2014 do 31. 10. 2014 ve výši 7 500 Kč; návrh zletilé dcery na zvýšení výživného o dalších 500 Kč měsíčně odvolací soud zamítl (výrok I.). Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajský soud v Brně při určení výše výživného přihlédl nejen k potřebám zletilé dcery, ale i k možnostem a schopnostem povinného otce ve smyslu §913 odst. 1, 2 a §915 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud šlo o napadený výrok III., Krajský soud v Brně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že pro předmětné období nestanovil matce žádné výživné s odůvodněním, že po tuto dobu byla tehdy nezletilá dcera svěřena do její výchovy a nelze jí tudíž stanovit povinnost na výživu dcery přispívat; ve zbytku byl výrok III. rozsudku soudu I. stupně potvrzen (výrok II.).
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím Krajského soudu v Brně stanovící mu povinnost platit zvýšené výživné a označil je za chybné, resp. za nespravedlivé. Poukázal na to, že soud vyšel z jeho příjmu ve výši 26 500 Kč, avšak z odůvodnění rozhodnutí však není zřejmé, jak k tomuto skutkovému zjištění dospěl. Stěžovatel připustil, že předmětná částka zahrnuje jeho příjem ze zaměstnání (průměrně 20 tisíc Kč měsíčně) a příjem za pronajímání pojízdné opravny; k posledně uvedenému příjmu však stěžovatel opakovaně zdůraznil, že pokud kdy uvedl, že jeho příjmy z pronájmu dosahují výše 7 tisíc Kč měsíčně, zároveň připomněl, že má i výdaje z podnikání, takže jeho čistý příjem z podnikání je prakticky nulový, resp. velmi nízký (cca 1 118 Kč měsíčně). Stěžovatel rovněž nesouhlasil s tím, že matce nebylo stanoveno výživné na dceru za dobu, kdy tato žila u otce.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud se již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil k hlediskům, za nichž může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů. Ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost a formuloval obecné podmínky, za nichž může do jejich rozhodování ingerovat (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257). Vyložil rovněž, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti tak zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, představuje-li porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, hodnotí je zpravidla jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadený rozsudek takovými vadami netrpí.
K tvrzenému porušení ústavních procesních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, které mají v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudily a rozhodly. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47 (52-53)]. Z takto vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze nejvýraznější excesy. Takové pochybení Krajského soudu v Brně při zjišťování a posuzování odůvodněných potřeb zletilé dcery stěžovatele, jakož i při hodnocení jeho schopností, možností a majetkových poměrů, Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jak krajský soud uvážil o důvodných potřebách oprávněné a proč považoval za přiměřené zvýšit výživné o částku 1 500 Kč, navíc až od doby její zletilosti. Stejně tak je zřejmé, že krajský soud zvažoval i možnosti a schopnosti otce platit zvýšené výživné a dospěl ke kladnému závěru. Ústavní soud považuje závěry Krajského soudu v Brně učiněné stran výše vyživovací povinnosti otce za akceptovatelné, neboť i přes výtky stěžovatele soud nepřekročil zákonný rámec pravidel určení rozsahu výživného.
Pokud jde o stěžovatelovy výhrady k (ne)určení výživného matce po dobu cca sedmi měsíců v roce 2013, kdy tehdy ještě nezletilá dcera žila u otce, Ústavní soud je nepovažoval za relevantní. Připomíná, že ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně došlo v době, kdy oprávněná již nabyla zletilosti, a proto by byla především ona osobou, která by nepřiznání výživného mohla pociťovat jako újmu na svých právech a takové rozhodnutí samostatně napadnout ústavní stížností.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnou v obsazení Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu