ECLI:CZ:US:2015:4.US.2247.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2247/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci ústavní stížnosti A - AGENT s. r. o., se sídlem Gorkého 970/45, 602 00 Brno, zastoupené Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem Bašty 416/8, 602 00 Brno, proti usnesení soudního exekutora Mgr. Ing. Josefa Cingroše, Exekutorský úřad Brno-město, č. j. 009 EX 6033/13-11 ze dne 16. 1. 2014, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, č. j. 22 Co 49/2014-16 ze dne 6. 2. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2030/2014 ze dne 5. 6. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením soudní exekutor zamítl exekuční návrh stěžovatelky ze dne 2. 12. 2013. V odůvodnění napadeného rozsudku soudní exekutor vyšel z pokynu uděleného mu Okresním soudem v Chrudimi ze dne 20. 12. 2013 k zamítnutí exekučního návrhu oprávněného, kterým byl ve smyslu §43a odst. 6 exekučního řádu vázán. Soudní exekutor dále odkázal na odůvodnění tohoto pokynu okresního soudu, z něhož je patrné, že v daném případě se stěžovatelka domáhá provedení exekuce podle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Romana Peška ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. 7306/2012, vydaného na základě rozhodčí doložky, která však neobsahuje transparentní pravidla určení osoby rozhodce, a proto je absolutně neplatná ve smyslu §39 dříve platného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn.
Proti rozhodnutí soudního exekutora podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v záhlaví citovaným usnesením, jímž napadené usnesení soudního exekutora dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 1510/14 ze dne 16. 5. 2014 jako nepřípustnou odmítl, a sice pro nevyčerpání mimořádného opravného prostředku - dovolání. Následné včasné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 jako nepřípustné odmítl, neboť směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč.
Proti rozhodnutím obecných soudů a soudního exekutora brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu a soudního exekutora porušují princip právní jistoty a legitimního očekávání ve světle rozporuplnosti, která v rozhodovací činnosti obecných soudů ohledně vykonatelnosti, resp. platnosti rozhodčích nálezů panuje. Podle jejího názoru závěr formulovaný v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 na tento konkrétní případ (rozhodčí doložku Společnosti rozhodců s. r. o.) aplikovat nelze, poněvadž předmětná rozhodčí doložka dle ní obsahuje konkrétní způsob určení rozhodce, pakliže stanoví, že rozhodce pro daný spor bude jmenovaný a vybraný ze seznamu rozhodců vedeném Společností rozhodců s. r. o., tedy nezávislé třetí osoby. Tento způsob je dle stěžovatelky rovněž aprobován nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10. Nadto nelze závěry Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu, týkající se neplatnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských sporech automaticky a bezvýjimečně aplikovat i na rozhodčí doložky ve smlouvách mezi podnikateli, kdy se strany pro jejich zavedení rozhodly v rámci smluvní autonomie a především s ohledem na rychlost rozhodčího řízení. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí i rozhodnutí soudního exekutora zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud primárně v nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem, a to pokud jde o vyhodnocení toho, zda sjednaná rozhodčí doložka, na níž byl rozhodčí nález založen, obsahuje či neobsahuje konkrétní způsob určení rozhodce. V této spojitosti Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti instančně ani jinak nenavazuje na civilní proces, který byl konkrétně v právní věci stěžovatelky fakticky završen rozporovaným rozhodnutím dovolacího soudu o odmítnutí jejího dovolání. Přitom z napadených rozhodnutí není patrný jediný exces, pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci jejich rozhodnutí. Odvolací soud dostatečně ozřejmil, proč sjednaná rozhodčí doložka dle jeho názoru neobsahuje konkrétní způsob určení rozhodce i proč judikaturu týkající se neplatnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských sporech lze (je nutno) aplikovat i na rozhodčí doložky ve smlouvách mezi podnikateli.
Konkrétně zde krajský soud odkázal na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2021/2011 a sp. zn. 33 Cdo 556/2013, z nichž tento požadavek vyvěrá. Na tomto odůvodnění není nic protiústavního; jedná se přitom o vyhodnocení znění dané rozhodčí doložky a jejího celkového charakteru a jeho subsumpce pod právní závěry formulované soudní praxí. Ostatně právní závěry vyslovené v posledně uvedených rozhodnutích dovolacího soudu, jakož i závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, Ústavní soud aproboval ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011 (N 187/63 SbNU 171), když konstatoval, že "[o]dhlédneme-li od výše uvedeného, že je třeba na rozhodčí doložky uzavřené ve spotřebitelských smlouvách pohlížet přísněji, nebyly by dle názoru Ústavního soudu splněny podmínky pro rozhodování rozhodčím soudem (tedy i pokud by se nejednalo o spotřebitelskou smlouvu), z toho důvodu, že rozhodčí doložka neumožňuje transparentní výběr rozhodce, který by měl spor rozhodovat." Dále v něm Ústavní soud vyslovil, že [p]ožadavek na konkretizaci a individualizaci rozhodce je zvýrazněn ve světle toho, že rozhodčí řízení představuje jakýsi ‚odklon' od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu (srov. §31 zákona o rozhodčím řízení). Nebude-li rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nebude pak ani výsledek tohoto rozhodování akceptovatelný ... Ve stávající věci byl výběr rozhodce ponechán na vůli účastníka s tím, že žalující strana jej vybere ze seznamu, který vede rozhodčí společnost (Asociace arbitrů), jež nebyla a není stálým rozhodčím soudem, přičemž takový seznam rozhodců může být v okamžiku řešení sporu v rozhodčím řízení naprosto odlišný od seznamu v okamžiku uzavření rozhodčí doložky. Výběr rozhodce pak vůbec nemusí záviset na vůli účastníka, který se na daný subjekt obrací, nýbrž daleko více může být ovlivněn ze strany rozhodčí společnosti (např. zařazením konkrétních osob do seznamu nebo naopak vyřazením jiných). To znemožňuje transparentní výběr rozhodce" (body 25, 28 a 29 cit. nálezu). Z uvedeného je zřejmé, že soudní exekutor, resp. odvolací soud nepostupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny, pakliže vzaly v úvahu rozhodnou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a vyložily, v čem spočívá její aplikovatelnost na stěžovatelčin případ.
Protože žádné extrémní rozpory se z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, resp. rozhodnutí soudního exekutora nepodávají, Ústavní soud nemůže do tohoto prostoru ingerovat vlastním hodnocením takové rozhodčí doložky, neboť by sám nepřípustně zasahoval do kompetence obecných soudů, jakož i narušoval právní jistotu ve vztahu k dalším účastníkům řízení. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. ledna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu