ECLI:CZ:US:2015:4.US.2249.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2249/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Dítětové, zastoupené Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 27/2014 ze dne 17. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 30, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věci č. j. MPSV-UM/5728/13/9S-HMP ze dne 13. 3. 2013 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky pro hlavní město Prahu č. j. 646112/2011/AAJ ze dne 11. 2. 2013, kterým nebyla stěžovatelce na základě její žádosti přiznána dávka mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví dle §2 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.
Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 2 Ad 18/2013-39 ze dne 20. 11. 2013 jako nedůvodnou zamítl. Stejný osud stihl posléze kasační stížnost stěžovatelky, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 27/2014 ze dne 17. 4. 2014 rovněž zamítnuta pro nedůvodnost.
Kasační soud se ztotožnil se závěry správních orgánů a Městského soudu v Praze, podle nichž stěžovatelka nesplňovala podmínky pro přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví [§2 odst. 3, §36 odst. 1 písm. a) ve spojení s §37 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi]. Příslušné orgány správně přihlédly k tomu, že výše mimořádné okamžité pomoci v takové sociální situaci může být poskytnuta toliko v částce doplňující příjem žadatele do výše existenčního minima [§5 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění účinném do 31. 12. 2011]. Stěžovatelka přitom i po úhradě nákladů na bydlení disponovala částkou vyšší než je zákonem stanovené existenční minimum. Nejvyšší správní soud dále poukázal na to, že dávka mimořádné okamžité pomoci neslouží k řešení finančních potíží, se kterými se stěžovatelka potýká dlouhodobě, její přiznání by za dané situace bylo naopak v rozporu s povahou samotné dávky, neboť tato je určena pro jednorázové mimořádné události. Pozornosti kasačního soudu, obdobně jako již dříve Městského soudu v Praze, též neuniklo, že stěžovatelka obývá sama byt s nadstandardní podlahovou plochou (cca. 96 m2) a že má možnost zlepšit svoji nepříznivou sociální situaci např. změnou bydlení, podnájmem části bytu nebo čerpáním jiných dávek sociálního zabezpečení. Za těchto okolností považoval soud za zjevně nespravedlivé přiznat stěžovatelce dávku mimořádné okamžité pomoci, která představuje jakési ultima ratio systému sociálního zabezpečení. Provedené posouzení bytových podmínek neovlivnila pak ani skutečnost, že stěžovatelka si vytvořila ke svému obydlí vztah, je vyššího věku a její zdravotní stav není dobrý. Pokud jde o snahu stěžovatelky zajistit si přiznáním dávky finance na úhradu nákladů za léčebné prostředky i související poplatky, odkázal ji Nejvyšší správní soud na systém veřejného zdravotního pojištění a jeho možnosti, upravené v zákoně č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů [konkrétně §16, §16b a §32 odst. 2 tohoto zákona].
Formálně toliko proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu směřuje ústavní stížnost, ačkoliv v ní stěžovatelka dává najevo nesouhlas se závěry všech ve věci rozhodujících orgánů a soudů, které dle jejího názoru nesprávně aplikovaly ustanovení §2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Stěžovatelka uvedla, že je osobou samostatně žijící, pobírající invalidní důchod (nyní invalidita III. stupně) s tím, že od 1. 2. 2009 jí vznikl zákonný nárok na starobní důchod. Má za to, že zavedením povinnosti poplatků ve zdravotnictví a lékárnách a jejich následném zdražení, včetně opakovaného zdražování k životu nutných léků a rovněž opakovaného snižování jejich plateb zdravotními pojišťovnami, je jí z finančních důvodů znemožněn přístup k lékařské péči a k životu nutnému lékařskému ošetření, čímž jsou porušována její základní práva ve smyslu čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4, čl. 10 odst. 1, čl. 30 odst. 1, odst. 2 a čl. 31 Listiny, jakož i mezinárodní závazky České republiky, vyplývající z Mezinárodního paktu o sociálních a kulturních právech (část III., čl. 11 odst. 1), Evropské sociální charty (čl. 16) a Dodatkového protokolu k chartě (čl. 4), s kteroužto skutečností se správní soudy nevypořádaly. Stěžovatelka v průběhu řízení doložila, že už jen náklady na bydlení přesahují částku jejího příjmu, kdy po zaplacení všech měsíčních povinných plateb nemá potřebné finanční prostředky na zajištění jídla, povinných poplatků u lékařů a v lékárnách, doplatků na potřebné léky či na další nezbytné věci denní potřeby. S vylíčením vlastní situace ohledně doplatků na předepsanou medikaci dále podrobně oponuje i tvrzení soudů, že jsou jí k dispozici jiné možnosti k úhradě nákladů na léky a léčení ve smyslu zákona o veřejném zdravotním pojištění, a tvrdí, že jí nelze ani klást k tíži výši nákladů, které vynakládá v souvislosti s bydlením. Jednak do modernizace bytu v minulosti investovala nemalé finanční prostředky, které jí dosud nebyly jeho vlastníkem uhrazeny. Při směně bytu za menší by si navíc finančně nepolepšila, neboť, jak je všeobecně známo, nájemné a poplatky za služby u bytů menších velikostí dosahují v podstatě srovnatelné výše jako u nyní užívaného bytu. Závěrem tak stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že správní orgány i soudy měly v jejím případě aplikovat ustanovení §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť jí vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu a jejím majetkovým poměrům v případě nedostatku finančních prostředků na úhradu nákladů spojených s léčbou hrozí vážná újma na zdraví.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s naříkaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatelka v ní brojí proti výkladu právních norem, upravujících poskytování dávky mimořádné okamžité pomoci dle zákona o pomoci v hmotné nouzi, provedenému ve věci rozhodujícími správními orgány a správními soudy, který považuje za rozporný především s čl. 30 a čl. 31 Listiny, zaručující občanům právo na přiměřené hmotné zabezpečení v nouzi a ve stáří a právo na ochranu zdraví. Dlužno podotknout, že uvedená práva patří do oblasti tzv. sociálních práv, jejichž povaha není bezpodmínečná a lze se jich v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích příslušných zákonů. Výklad norem podústavního práva, a tedy i výklad příslušných předpisů realizujících právo na přiměřené hmotné zabezpečení v nouzi, náleží do výlučné kompetence obecných soudů a Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší jejich právní závěry jakkoliv přehodnocovat. Výjimku tvoří dle ustálené judikatury Ústavního soudu případy, kdy jsou závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají nebo kdy je některá z norem interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo kdy se jedná o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). V projednávané věci však nic takového zjištěno nebylo.
Všechna ve věci vydaná rozhodnutí, a to jak rozhodnutí správních orgánů, tak obecných soudů v rámci správního soudnictví, vycházejí z příslušných ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi a jejich právní závěry jsou dostatečným způsobem odůvodněny. Z tohoto hlediska je nelze označit za svévolná či extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základnu a jsou logicky a srozumitelně odůvodněna, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Dotčené správní orgány i soudy podrobně, zákonu odpovídajícím způsobem, jak shora naznačeno, předestřely důvody, pro které nemohlo být aplikováno dovolávané ustanovení §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, resp. (opakovaně) vysvětlily, že podmínky pro jeho užití ve stěžovatelčině věci dány nejsou. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění přijatých rozhodnutí, zejména pak rozsudku Nejvyššího správního soudu, jež se všemi námitkami stěžovatelky, včetně namítaného rozporu s čl. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 30 a čl. 31 Listiny, vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Určitou výhradu lze mít toliko proti té části jeho odůvodnění, v němž se poukazuje na jiné možnosti řešení situace stěžovatelky, včetně změny bydlení (přestěhování do menšího bytu), jež však samotná často vůbec nemusí vést ke snížení souvisejících nákladů. Jen na okraj pak lze dodat, že odlišné rozhodnutí soudu by přicházelo v úvahu pouze za předpokladu, jestliže by byla zpochybněna ústavnost kogentních ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi, které dopadají na projednávanou věc (§9 odst. 2, §36 odst. 1 písm. a/, §37 písm. a/). Takovouto argumentaci však stěžovatelka neuplatňuje, a rovněž se nedomáhá ani jejich zrušení.
Jakkoli tedy Ústavní soud vnímá nepříznivou finanční situaci stěžovatelky jako svízelnou, prostor pro svůj zásah z toho důvodu, že by napadeným rozhodnutím došlo k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv, neshledal. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka rovněž dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných správních orgánů a soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že orgány veřejné moci svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Pro úplnost je možno poznamenat, že k totožným závěrům Ústavní soud dospěl i ve věcech sp. zn. III. ÚS 1888/14 a sp. zn. II. ÚS 2665/14, v nichž se zabýval obsahově podobnými stížnostními návrhy stěžovatelky.
Ve světle řečeného Ústavnímu soudu proto nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu