ECLI:CZ:US:2015:4.US.2264.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2264/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 457/2015-87 ze dne 20. 5. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 458/2014 ze dne 19. 11. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 5 T 180/2010, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 52/2009 Sb. (dále též "tr. zák."). Současně soud rozhodl o vině a trestech ve vztahu k zbývajícím spoluobviněným.
Této trestné činnosti se dle skutkových zjištění okresního soudu měl stěžovatel dopustit tím, že v postavení příslušníka Policie České republiky, zařazený jako komisař Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, Městského ředitelství Plzeň, na svém pracovišti bez služebního důvodu, a tedy v rozporu mj. s §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, dne 11. 6. 2008 v době od 13.18 hod. do 14.15 hod. provedl prostřednictvím blíže určených elektronických databází (aplikací) v centrálních registrech, a to v centrálním registru obyvatel a v registru stíhaných, podezřelých a prověřovaných osob, což byly elektronické veřejně nepřístupné informační systémy a databáze Policie České republiky a Ministerstva vnitra České republiky, lustraci k osobám vyjmenovaným v odsuzujícím výroku, přičemž stěžovatel jako záminku k provedení těchto lustrací, ohledně nichž si byl vědom, že je provádí bez služebního důvodu pro soukromou potřebu spoluobviněného J. V., uvedl při zadávání vstupních údajů nepravdivý důvod jejich provádění, přičemž tyto výstupy stěžovatel či spoluobviněný J. L. či oba předal(i) spoluobviněnému J. V. Stěžovatel byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 ve spojení s §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §158 odst. 1 a §49 odst. 1 téhož zákona byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání policisty Policie České republiky na dobu jednoho roku.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem II. a ve výrocích o trestech, včetně výroku o upuštění od souhrnného trestu ohledně spoluobviněného J. V. Podle §259 odst. 3 tr. ř. následně odvolací soud znovu rozhodl tak, že stěžovatele a spoluobviněného J. L. uznal vinnými tím, že jako příslušníci Policie České republiky na svém pracovišti v Plzni bez služebního důvodu, a tedy v rozporu s §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., provedli prostřednictvím v odsuzujícím výroku specifikovaných aplikací lustrace v centrálním registru obyvatel a v registru stíhaných, podezřelých a prověřovaných osob ve vztahu k osobám vyjmenovaným ve výroku soudu, což byly veřejně nepřístupné informační databáze Policie České republiky a Ministerstva vnitra České republiky, přičemž jako záminku při zadání vstupních údajů uvedli nepravdivý důvod. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §158 odst. 1 tr. zák. a §49 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání policisty Policie České republiky na dobu jednoho roku. Současně bylo rozhodnuto o trestu spoluobviněného J. L., jakož i o vině a trestu spoluobviněného J. V., i o odvolání státního zástupce ve vztahu ke zprošťující části rozsudku soudu prvního stupně. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že skutek tak, jak byl stěžovatel odsouzen, není trestným činem, neboť ve výroku zcela absentuje znak skutkové podstaty spočívající v opatření sobě neoprávněného prospěchu, odsouzené jednání není výkonem pravomoci veřejného činitele, pročež nemůže být naplněna skutková podstata trestného činu a není ani naplněn materiální znak, a to nezbytná míra společenské nebezpečnosti. Stěžovatel rovněž uvedl, že byl odsouzen na základě procesně nepoužitelných důkazů, a to důkazů opatřených při domovní prohlídce jiného obviněného a důkazů spočívajících v provedeném sledování. Též skutková zjištění soudů týkající se neoprávněnosti provedených lustrací nemají podklad v provedeném dokazování a ve vztahu k neoprávněnosti provedených lustrací nebyla prokázána subjektivní stránka jednání stěžovatele. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále se sluší připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů (v případě stěžovatele tedy výhrady údajného neprokázání subjektivní stránky jednání, které mu bylo kladeno za vinu). Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní stížnost je nadto v zásadě jen polemikou s obsahem odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu. Z odůvodnění dovolacího soudu je patrné, že stěžovatel uplatnil veskrze námitky skutkového či procesního charakteru, byť se je všechny snažil podřadit pod jediný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o námitku týkající se tvrzené absence znaku skutkové podstaty spočívající v opatření sobě neoprávněného prospěchu, Nejvyšší soud ji v dostatečném rozsahu vypořádal (str. 16). Imateriální neoprávněný prospěch je imanentní samotnému jednání (působí bez dalšího), které je stěžovateli kladeno za vinu a které je v odsuzujícím výroku dostatečně zachyceno, stěží tak může být od něj slovně separován, jak se domnívá stěžovatel.
K námitce stěžovatele vztahující se k postavení stěžovatele jako veřejného činitele je třeba uvést, že ne každá pravomoc, totiž její výkon, musí splňovat (zahrnovat) předpoklad bezprostředního autoritativního rozhodování o právech a povinnostech jiných, podřízených subjektů práva (adresátů, resp. recipientů). Zpravidla tak tomu je, nikoli ale vždy. Jak je zřejmé z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 880/2014 ze dne 16. 7. 2014, na které dovolací soud při vypořádání této stěžovatelovy námitky také odkázal, přečinu zneužití úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která mimo jiné v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím právnímu předpisu, postačuje tedy existence tohoto střetu s právním předpisem (který byl v případě stěžovatele ve skutkové větě přesně vystižen), aniž by současně musila být splněna podmínka přímého autoritativního rozhodování o právech a povinnostech osob, vůči nimž výkon takové pravomoci směřuje. Přesněji se danou otázkou zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 961/2010 ze dne 25. 10. 2010, v němž konstatoval, že "[i] když za výkon pravomoci nelze považovat jen rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, je v pojmu pravomoci vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování. Proto je třeba pod výkonem pravomoci rozumět zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Výkonem pravomoci je pak řešení konkrétního individuálního případu i vydávání obecně závazných právních aktů. Vždy musí tedy jít o plnění úkolů, jež mají širší společenský dosah". Na tomto výkladu Ústavní soud nic protiústavního neshledává.
Též námitkou absence nezbytné míry společenské nebezpečnosti se dovolací soud patřičně zabýval. Uvedl, že je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sb. tr. rozh. pod č. R 43/1996). Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se tak dle Nejvyššího soudu aplikuje jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. Argumentace stěžovatele je polemikou s názorem Nejvyššího soudu, nadto polemikou, která nese subjektivní rysy, zejména jeho tvrzení, že provedení čtyř neoprávněných lustrací v jednom dni při současném nezpůsobení žádné škody či jiné újmy třetímu subjektu ze strany desítky let příkladně pracujícího policisty by nemělo být hodnoceno jako spáchání trestného činu. Stěžovatel ve své argumentaci ovšem již pomíjí další souvislosti celého případu. Ústavní soud zde nemíní s ohledem na své postavení závěry trestních soudů jakkoli korigovat.
Pokud jde o stěžovatelem vytýkané vady příkazu k domovní prohlídce, nemohl se jimi Ústavní soud zabývat, poněvadž stěžovatel nepodal proti takovému příkazu ústavní stížnost, ačkoli byl takový prostředek způsobilý dosíci nápravy ve stádiu, na které se zkoumání případného porušení základních práv či svobod omezovalo. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi dal jasně najevo, že omezuje-li se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod výlučně na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, a v dalších stádiích řízení již není způsobilá dosáhnout nápravy, je ústavní stížnost - při splnění podmínky vyčerpání eventuálně se nabízejících dalších, zejména instančních procesních prostředků - přípustná, a proto je třeba ji také jako nabízející se procesní prostor vyčerpat, což stěžovatel neučinil.
K otázce procesní (ne)použitelnosti odposlechů se pak Nejvyšší soud vyjádřil poměrně obsáhle (str. 18 - 20), byť lze stěžovateli přisvědčit, že nikoli ve vztahu k jeho dovolání, nýbrž ve vztahu k dovolání nejvyššího státního zástupce, což ovšem ještě nečiní napadené usnesení dovolacího soudu neústavním. Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že Nejvyšší soud dospěl k závěru o tom, že původně procesně nepoužitelné odposlechy se staly procesně použitelnými v důsledku změny procesního předpisu, ke které došlo dávno po spáchání údajného trestného jednání i po pořízení odposlechů, neboť ten tvrdí, že pro užití záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu je rozhodná právní úprava, která je účinná v době, kdy se tento důkaz provádí [s odkazem na své rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 109/2014, resp. usnesení velkého senátu sp. zn. 15 Tdo 510/2013 (uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.)] s tím, že zákonnost úkonů trestního řízení se tudíž posuzuje z hlediska znění trestního řádu účinného v době jejich provádění. Stěžovatel přitom odhlíží od skutečnosti, že použitelnost takových odposlechů v jiném trestním řízení dle §88 odst. 6 tr. ř. nutno odlišit od jejich samotné zákonnosti v době jejich nařízení, resp. pořízení, což jsou dva zcela odlišné momenty. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění dovolacího soudu.
Ze všech uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Vladimíra Matulová