ECLI:CZ:US:2015:4.US.2274.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2274/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Tomáše Hanzla, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 161/2014-119 ze dne 22. 5. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá toliko zrušení nákladového výroku pod bodem II. v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud zjistil, že ač je stěžovatel navzdory poučení městského soudu přesvědčen, že proti napadenému výroku není dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") přípustné, neboť dotčeným výrokem bylo dle stěžovatele rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, Ústavní soud z veřejně přístupného informačního zdroje - oficiálního portálu Ministerstva spravedlnosti (http://infosoud.justice.cz) zjistil, že stěžovatel dovolání v dané věci dne 3. 9. 2014 podal (příslušný spis byl Nejvyššímu soudu zaslán dne 9. 10. 2014), přičemž o dovolání dosud rozhodnuto nebylo.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatel podal dovolání, čímž zahájil dovolací řízení, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatel sleduje (současně podanou) ústavní stížností. Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti předpokládá rozhodnutí o ní, je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně, tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.
V souvislosti s tím je třeba rovněž uvést, že ústavní stížnost by v této fázi nebyla přípustná ani za situace, kdyby byl stěžovatel žádné dovolání nepodal. Totiž samotné přesvědčení stěžovatele o tom, že ústavní stížností napadeným výrokem o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, ještě neznamená, že Nejvyšší soud by dospěl ke stejnému závěru, tj. o nepřípustnosti dovolání ex lege. Jak ostatně již Ústavní soud dal najevo v řadě svých rozhodnutí, o přípustnosti dovolání rozhoduje pouze Nejvyšší soud (viz §239 o. s. ř.), a tudíž nelze a priori vyloučit, že posoudí otázku (ne)přípustnosti dovolání jinak než stěžovatel, resp. Ústavní soud. V této souvislosti je třeba poukázat zvláště na otázku nepřípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud vychází z názoru, že pokud soudy nižších stupňů rozhodly tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovolání napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely (viz usnesení ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 29 ICdo 34/2013), přičemž stanovení této (hypotetické) výše náhrady nákladů řízení Nejvyšším soudem nemůže Ústavní soud předjímat. Ukáže-li se však posléze, že stěžovatelovo dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, nelze než tuto situaci interpretovat tak, že tím byl (dodatečně) zpochybněn implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní (tj. této) ústavní stížnosti rozhodl [totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním]; v takovém případě Ústavní soud ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, projedná, neboť není přijatelné, aby (zjednodušeně řečeno) prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Z alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby bylo vyhověno požadavku zakotvenému v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatel by tak učinil procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2016/13 ze dne 3. 4. 2014, dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). Obdobně postupoval Ústavní soud i v dalších případech, kupř. ve věci vedené u něj pod sp. zn. I. ÚS 3373/13 (viz usnesení ze dne 28. 7. 2014).
Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno též řízení dovolací, je návrhem podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnuta [srov. k tomu přiměřeně též usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/14 ze dne 19. 6. 2014].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. ledna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj