ECLI:CZ:US:2015:4.US.2290.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2290/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Rostislava Veszprémi Urbana, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Praha, Šaldova 34/466, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2015 č. j. 58 Co 158/2015-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť má za to, že jím byl porušen čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodnutím ze dne 3. 2. 2015 č. j. 4 C 242/2014-33 zastavil řízení (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 25 748,80,- Kč (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel vzal návrh na zahájení řízení v celém rozsahu zpět předtím, než započalo jednání ve věci. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil podle §146 odst. 2 věta první o. s. ř., neboť ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalobce, který podal žalobu evidentně bezdůvodně. K odvolání stěžovatele do nákladového výroku uvedeného usnesení rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel tvrdí, že uvedeným postupem soudů byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech, především právu na spravedlivý proces a právu vlastnit majetek. Přestože stěžovatel navrhuje zrušení pouze usnesení odvolacího soudu, v ústavní stížnosti uvádí také řadu námitek směřujících i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Namítá, že jej soud prvního stupně po podání žaloby nevyzval k zaplacení soudního poplatku. Nedostatečné odůvodnění stěžovatel vytýká i usnesení odvolacího soudu, které podle stěžovatele trpí nezákonností a nepřezkoumatelností. Odvolací soud se podle názoru stěžovatele nevypořádal s jeho odkazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení. Stěžovatel dále uvádí, že až odvolací soud v napadeném usnesení odůvodnil a specifikoval, z čeho se skládá částka uvedená v nákladovém výroku usnesení soudu prvního stupně. Podle stěžovatele tak odvolací soud supluje rozhodnutí soudu prvního stupně, což je nepřípustné, nezákonné, porušující právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na dvojinstančnost soudního procesu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani žádnou další přezkumnou instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí ostatních soudů.
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti, jeho úkolem není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavním právem, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, III. ÚS 106/11, I. ÚS 195/13, IV. ÚS 98/14, IV. ÚS 3380/14 a další) konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou ostatních soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu by mohlo dojít za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu soudy byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalismu nebo tehdy, jestliže by závěry civilního soudu nebyly odůvodněny vůbec či nedostatečně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09). K takovému excesu však v daném případě nedošlo.
Ústavní soud nemůže akceptovat stěžovatelovo tvrzení o nedostatcích odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, které tak mělo vyústit v porušení jeho práva na spravedlivý proces. Odvolací soud v odůvodnění srozumitelně objasnil důvody, které jej vedly k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení podle §146 odst. 2 věta první o. s. ř. a §151 o. s. ř. je věcně správné. Konstatoval, že zastavuje-li soud řízení, zabývá se při rozhodování o nákladech nejprve tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Uvedl, že za situace, kdy výrok o zastavení řízení samostatně nabyl právní moci, protože nebyl odvoláním napaden, nelze již v rámci odvolání zpětně přezkoumávat důvody vedoucí k zastavení řízení. Odvolací soud dále konstatoval, že z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel učinil zpětvzetí žaloby, aniž by tento úkon nějak blíže odůvodnil. Podle závěru odvolacího soudu lze tedy souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že v daném případě z procesního hlediska stěžovatel zavinil zastavení řízení, a že by v takovém případě měl nahradit žalovanému náklady podle §146 odst. 2 věta první o. s. ř.
Městský soud v Praze podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil. Ústavní soud porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele a tedy ani důvod pro svůj kasační zásah ve vztahu k napadenému rozhodnutí týkajícímu se náhrady nákladů řízení neshledal.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu