ECLI:CZ:US:2015:4.US.2307.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2307/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti TR Service, s. r. o., se sídlem Radošovická 996/4, Praha 10, zastoupené Mgr. Pavlem Uhlířem, advokátem se sídlem Karla IV. 468/18, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013 č. j. 7 Ca 145/2009-64 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2014 č. j. 4 As 170/2013-38, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti výše označenému rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít tím, že soudy nezohlednily okolnosti daného případu v otázce posuzování změn stavby před jejím dokončením a rozhodly formalisticky bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem, které mají podle stěžovatele širší rozměr.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel provedl nad rámec projektové dokumentace odsouhlasené stavebním úřadem a vydaného stavebního povolení stavební úpravy nebytového prostoru v k. ú. Praha-Hlubočepy, jehož je vlastníkem. Ministerstvo pro místní rozvoj rozhodnutím ze dne 30. 3. 2009 č. j. 792/2008-83/79 zamítlo odvolání stěžovatele a potvrdilo rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, ze dne 10. 9. 2007 č. j. S-MHMP 74037/2007/OST/So/Cs., kterým bylo v přezkumném řízení zrušeno kolaudační rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5, odboru výstavby ze dne 27. 9. 2006 č. j. Výs.Hl.1112-4716/06-De-R o povolení užívání stavby. Městský soud v Praze rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti výše uvedeným správním rozhodnutím. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícím, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Jak Nejvyšší správní soud, tak i Městský soud v Praze se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti rozhodnutí správních. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí judikaturu správních soudů se pak oba soudy zabývaly konkrétními žalobními námitkami stěžovatele, a to jak v rovině skutkové, tak právní.
V posuzované věci šlo především o posouzení, zda byly dány důvody pro zrušení kolaudačního rozhodnutí vydaného podle tehdy platného stavebního zákona z roku 1976. Oba soudy došly k závěru, že správní orgány postupovaly v souladu s právními předpisy, když v přezkumném řízení zrušily kolaudační rozhodnutí pro nezákonnost (Magistrát hlavního města Prahy), resp. zamítly odvolání proti tomuto rozhodnutí (Ministerstvo pro místní rozvoj). V řízení před soudy bylo dostatečně prokázáno, že stavební úřad, který posuzované kolaudační rozhodnutí vydal (Úřad městské části Praha 5, odbor výstavby), v něm vůbec nerozhodl o změnách stavby před jejím dokončením (ačkoliv došlo ke spojení kolaudačního řízení s řízením o změně stavby před dokončením) a správní spis neobsahoval žádost o zahájení tohoto řízení. Až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání stěžovatelových námitek došly oba soudy k závěru, že správní orgány nepochybily, když zrušily kolaudační rozhodnutí pro nezákonnost.
Je třeba upozornit na to, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Oba soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly ve věci stěžovatele v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. K návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti. Je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání nezpůsobilá, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu