ECLI:CZ:US:2015:4.US.2329.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2329/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti I. S., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem Kopečná 14, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 394/2013 ze dne 3. 12. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 432/2014 ze dne 16. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z připojeného listinného materiálu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 7 T 59/2013-571 ze dne 11. 10. 2013 uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 2 trestního zákoníku a zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro další trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku.
K odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele Krajský soud v Brně napadaným rozsudkem sp. zn. 4 To 394/2013 ze dne 3. 12. 2013 zrušil rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o vině přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 2 trestního zákoníku a ve výroku o trestu, přičemž podle §259 odst. 3, 4 trestního řádu stěžovatele nově uznal vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy a za trestné činy, ohledně nichž zůstal rozsudek Městského soudu v Brně nedotčen, odvolací soud pak stěžovatele odsoudil podle §173 odst. 1, ve spojení s §43 odst. 1 trestního zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu odvolací soud současně zrušil rozhodnutí nalézacího soudu ohledně stěžovatele ve zprošťujícím výroku a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Brně.
Proti citovanému rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením sp. zn. 7 Tdo 432/2014 ze dne 16. 4. 2014, ve kterém dovolání dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud, jsa přesvědčen, že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřený, resp. je "tak v extrémním rozporu s hledisky stanovenými pro ukládání trestu, že to porušuje ústavní zásadu proporcionality trestní represe, která je atributem demokratického právního státu (čl. I. odst. 1 Ústavy)." Odvolací soud, potažmo Nejvyšší soud, podle stěžovatele postupoval v rozporu s trestním zákoníkem, konkrétně jeho ustanoveními §37 až 39, a otázku trestu nesprávně posoudil. Stěžovatel tvrdil, že v jeho případě nebyly naplněny podmínky pro uložení trestu na samé horní hranici trestní sazby, přičemž poukázal na to, že od jeho předchozího odsouzení již uplynula značná doba (cca 5 let) a od výkonu posledního uloženého trestu do spáchání trestné činnosti pak doba téměř dva roky. Stěžovatel dále upozornil na okolnosti skutku, za který byl shledán vinným zločinem znásilnění a přečinem omezování osobní svobody, a který sehrál v úvaze soudu o uložení trestu, soudě dle obsahu odůvodnění obou napadených rozhodnutí, značnou roli. Odkázal přitom na vyjádření poškozené u hlavního líčení, z nějž dle jeho názoru nevyplynulo, že by jednání stěžovatele vůči poškozené dosahovalo větší intenzity, jakož i na znalecký posudek vypracovaný na poškozenou.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z předloženého návrhu vyplývá, že námitky stěžovatele směřují výlučně do výroku o trestu. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny, dle nichž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Obecný soud je tedy jediným, kdo je k takovému rozhodnutí oprávněn. Není úkolem Ústavního soudu a v zásadě není ani v jeho kompetenci závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu přehodnocovat; jedná se o otázku, která spadá do sféry nezávislého soudcovského uvažování (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 647/06 ze dne 31. 1. 2007 a sp. zn. I. ÚS 91/08 ze dne 21. 2. 2008, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné a Ústavnímu soudu přísluší do této oblasti zasahovat pouze tehdy, jestliže by takové rozhodnutí vedlo k dotčení některého z ústavně zaručených práv (srov. např. body 49 a 50 nálezu Ústavního soudu sp zn. IV. ÚS 2011/10 ze dne 28. 11. 2011, bod 13 usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. 7. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 2059/11 ze dne 20. 10. 2011 a řadu dalších, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jinak řečeno, Ústavnímu soudu - vzhledem k jeho postavení ve vztahu k soudům obecným - v zásadě nepřísluší vstupovat do hodnocení konkrétních, pro výši trestu rozhodujících skutečností, provedeného obecným soudem, není-li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti, což připadá v úvahu toliko v případě extrémního vybočení z kritérií pro tyto účely zákonem stanovených.
V daném ohledu Ústavní soud žádné protiústavní pochybení v posuzované věci nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně je patrné, že soud při úvahách o druhu a výši trestu vycházel z hledisek pro ukládání trestu uvedených v §37 až 39 trestního zákoníku, zejména přihlédl k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, k dosavadnímu způsobu života stěžovatele, k trestní minulosti a k možnostem jeho nápravy. Na podkladě toho dospěl odvolací soud k závěru, že stěžovatel vykazuje výrazné sklony k páchání trestné činnosti (násilné povahy), od čehož ho neodradily ani předchozí uložené tresty odnětí svobody, proto Krajský soud v Brně při ukládání trestu akcentoval účel represivní, v jehož světle se mu trest odnětí svobody v trvání šesti let, který byl stěžovateli uložen soudem prvního stupně, jevil jako nepřiměřeně mírný. Odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je v tomto směru výstižné a přezkoumatelné, jeho závěrům Ústavní soud nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout. Dlužno dodat, že i Nejvyšší soud shledal výhrady stěžovatele vůči uloženému trestu jako nedůvodné, přičemž s jím vysloveným názorem, podle něhož se stěžovateli uložený trest nenachází v extrémním rozporu se zákonnými hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu ani v kolizi s ústavní zásadou proporcionality trestní represe, se Ústavní soud ztotožňuje.
K námitkám stěžovatele lze poznamenat, že odvolací soud při vyměření trestu skutečnost, že stěžovatel spáchal vytýkané trestné činy necelé dva roky po propuštění z dřívějšího trestu odnětí svobody, zohlednil, nicméně uvedené nepovažoval za polehčující okolnost, ba právě naopak, tato skutečnost, ve spojení s recidivou stěžovatele, který byl již osmkrát soudně trestán, ukazovala podle soudu na značně ztížené možnosti jeho nápravy (srov. též napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, strana 5). Za nepodložené považuje Ústavní soud dále tvrzení stěžovatele, že skutek, za který byl shledán vinným zločinem znásilnění a přečinem omezování osobní svobody, významně ovlivnil rozhodnutí stížností dotčených obecných soudů stran uloženého trestu. Nic takového z napadených rozhodnutí dovodit nelze. Odvolací soud znovu rozhodl o trestu a způsobu jeho výkonu u stěžovatele nikoliv toliko na základě uvedeného skutku, nýbrž přihlížel k okolnostem všech stěžovatelem spáchaných skutků, jakož i k jiným, pro toto rozhodování podstatným skutečnostem.
Ústavnímu soudu nezbývá než závěrem konstatovat, že neshledal v činnosti ani v napadených rozhodnutích obecných soudů kvalifikované pochybení, jež by mělo za následek porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv. Z těchto důvodů proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a ji odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu