ECLI:CZ:US:2015:4.US.2362.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2362/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Bc. Marcela Krhovjáka a Ingrid Kroftové, oba zastoupeni Mgr. Davidem Böhmem, advokátem se sídlem Praha-Vinohrady, Římská 103/12, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 2. 10. 2013 č. j. 10 C 77/2013-55, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2014 č. j. 56 Co 707/2013-84 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015 č. j. 21 Cdo 4931/2014-119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 95 Ústavy, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno jejich žalobě na určení, že byli ke dni úmrtí jejich otce - zůstavitele Emila Vasila, zemřelého dne 17. 2. 2013 (dále jen "zůstavitel") - jeho dědici a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále požadují zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jejich dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelé uvádějí, že prvotním úmyslem zůstavitele při pořizování závěti a listiny o jejich vydědění bylo zůstavit veškerý majetek své druhé manželce, která však zemřela dříve než zůstavitel a jeho poslední vůle tak nebyla naplněna. Jsou přesvědčeni, že zůstavitel neměl v úmyslu je za každou cenu vyloučit z okruhu dědiců a že jeho vůlí by jistě nebylo, aby po něm veškerý majetek zdědila jeho sousedka, popř. sestra. Od samého počátku neuznávají paní Alenu Chmelařovou, která nesplňuje podmínky ustanovení §475 zákona č. 40/1964 Sb., za dědičku zůstavitele a po celou dobu popírají, že by byla i účastníkem dědického řízení. Zpochybňují závěr soudů, podle něhož měli v žalobě jako žalovanou označit i paní Alenu Chmelařovou, protože pokud se řízení o určení dědického práva neúčastní všichni nerozluční společníci, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva. Ryze procesním postupem tak došlo k zamítnutí žaloby a věc nebyla meritorně projednána. Dále namítají, že nebyli soudní komisařkou a soudem prvního stupně řádně a správně poučení o možnosti zamítnutí žaloby.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
Ústavní soud ověřil, že civilní soudy se námitkami stěžovatelů, v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti, řádně zabývaly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že dědička určená závětí zůstavitele předemřela, a proto v úvahu připadají jako dědicové v 1. dědické skupině stěžovatelé (děti zůstavitele) a ve 3. dědické skupině sestra zůstavitele a Alena Chmelařová, která tvrdila, že žila se zůstavitelem 15 let ve společné domácnosti. Vzhledem k tvrzení stěžovatelů o neplatnosti listiny o vydědění a tvrzení paní Chmelařové, které stěžovatelé popírali, soudní komisařka stěžovatele odkázala k podání žaloby proti sestře zůstavitele a současně Aleně Chmelařové jako možným dědičkám 3. dědické skupiny na určení, že jsou dědici po zůstaviteli. Usnesení notářky vydané ve smyslu §175k odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, obsahuje podle soudů všechny potřebně náležitosti. Poučení je zcela určité a úplné, obsahuje náležité odůvodnění s uvedením právních následků. Pokud by stěžovatelé výzvy neuposlechli a ve stanovené lhůtě žalobu nepodali, soud bude v řízení pokračovat bez jejich účasti jako možných dědiců. Stěžovatelé však ve svých podáních označili jako žalovanou pouze sestru zůstavitele a zdůrazňovali, že Alenu Chmelařovou za účastníka řízení nepovažují. Na svém stanovisku setrvali i během řízení u soudu prvního stupně, kdy na výzvu soudu uvedli, že nečiní návrh na přistoupení dalšího účastníka řízení. Soudy se v odůvodnění rozhodnutí vypořádaly i s otázkou účastenství ve sporném řízení o dědické právo. Své závěry dovodily z ustanovení §175b o. s. ř., podle něhož musel být naplněn požadavek, aby účastníky řízení, tj. žalovanými, byli všichni v úvahu připadající dědici po zůstaviteli (srov. rovněž judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, 21 Cdo 2431/2005, 21 Cdo 2088/2006). Vzhledem k tomu, že se řízení o určení dědického práva neúčastnili všichni účastníci řízení o dědictví, nemohlo být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastnili všichni nerozluční společníci.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti zůstává pouze polemika stěžovatelů s právními závěry soudů, kdy se domáhají přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru.
Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů, podle nichž Alena Chmelařová byla účastnicí řízení o dědictví a žaloba o určení dědického práva proto měla směřovat i proti ní. Uvedeným závěrům není z ústavního hlediska co vytknout. Stejně tak jako závěrům, podle nichž se stěžovatelům dostalo řádného poučení o následcích nevyhovění výzvě k podání žaloby proti všem účastníkům řízení. Ústavní soud nemá výhrady ani k řádně odůvodněnému rozhodnutí dovolacího soudu, ostatně se stěžovatelé vůči němu ani nevymezují.
Jak je zřejmé, Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Ústavní soud závěrem připomíná, že v občanském soudním řízení, podle kterého se přiměřeně postupuje i v řízení před Ústavním soudem (§63 zákona o Ústavním soudu), se uplatňuje zásada vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva), kterou lze pro daný případ vyložit tak, že bylo zcela na stěžovatelích, aby svá práva řádně a včas uplatnili. Skutečnost, že stěžovatelé nesouhlasili s tím, aby paní Chmelařová byla účastnicí dědického řízení není relevantní, neboť okruh účastníků řízení o vypořádání dědictví je dán ustanovením §175b o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu