ECLI:CZ:US:2015:4.US.2373.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2373/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci návrhu Jana Beneše, na zrušení rozsudku Okresního soudu v Chomutově č. j. 28 C 250/2008-213 ze dne 15. 6. 2012 a usnesení téhož soudu č. j. 28 C 250/2008-235 ze dne 9. 1. 2013, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem nadepsaným jako ústavní stížnost se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení celé řady ustanovení Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že návrh je opožděně podaný, nepřípustný a zčásti též neprojednatelný.
Ústavní soud totiž zjistil, že navrhovatel brojí proti rozhodnutí ve věci samé a proti procesnímu rozhodnutí o zastavení řízení (vyřizujícímu část předmětu řízení), proti kterému není jinak bezvadně podaná ústavní stížnost v dané fázi soudního řízení přípustná. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Ústavní soud shledal, že v projednávané věci výše uvedené podmínky splněny nebyly. Jednak byl navrhovatel poučen o možnosti podat proti oběma napadeným soudním aktům odvolání, která zjevně nevyčerpal, když, jak sám uvádí, nabylo v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Chomutově jako soudu prvního stupně právní moci dne 1. 2. 2013. Z toho rovněž plyne, že podal-li navrhovatel "ústavní stížnost" k poštovní přepravě až dne 3. 8. 2015, učinil tak v době, kdy již zákonná lhůta stanovená v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jejíž zmeškání nelze zásadně prominout, dávno uplynula.
V případě napadeného rozsudku soudu prvé stolice ze dne 15. 6. 2012 je třeba konstatovat, že toto rozhodnutí bylo v celém rozsahu zrušeno a v soudním řízení se o podané žalobě v rozsahu, v němž nebyla dotčena zastavovacím usnesením, nadále pokračuje (jak Ústavní soud též ověřil z oficiální databáze Ministerstva spravedlnosti na adrese http://infosoud.justice.cz), což ostatně stěžovatel též sám zmiňuje. Za této situace je ovšem třeba vycházet z toho, že napadené soudní rozhodnutí právně neexistuje, a proto proti němu logicky nemůže směřovat žádný procesní či jiný prostředek nápravy, včetně ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost zčásti za přiměřené aplikace §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost, zčásti dle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona pro opožděnost odmítnout. Za této situace pak již navrhovatele nevyzýval k odstranění vad podání spočívajících v absenci obligatorního právního zastoupení dle §30 zákona o Ústavním soudu, neboť by to bylo na osudu návrhu ničeho změnit nemohlo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
soudce Ústavního soudu