ECLI:CZ:US:2015:4.US.2375.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2375/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti BORNETA a.s. se sídlem v Bystřici pod Hostýnem, Holešovská č. 1499, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4450/2014-516 ze dne 16. 4. 2015, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 323/2013-479 ze dne 27. 3. 2014 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 13 Cm 125/2010-428 ze dne 25. 4. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno její žalobě na zaplacení částky Kč 2 781 520,22 Kč s přísl. a rozhodnuto o nákladech řízení. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se u civilních soudů domáhala žalované částky na podkladě ústní smlouvy o dílo, kterou jako objednatel uzavřela (prostřednictvím svého zástupce) se žalovaným jako zhotovitelem v roce 2008. Předmětem smlouvy byla rekonstrukce nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky. Stěžovatelka měla předat žalovanému částku v celkové výši 3 194 400 Kč, avšak žalovaný provedl práce a dodávky jen v hodnotě 1 702 604 Kč. Rozdíl ve výši 1 491 794 Kč uplatňovala stěžovatelka z titulu bezdůvodného obohacení. Dále uplatňovala nárok na náhradu škody pro porušení povinnosti ze smlouvy o dílo ve výši 1 289 724,22 Kč, neboť dílo bylo provedeno vadně.
Soudy obou stupňů však dospěly k závěru, že smlouva o dílo nebyla uzavřena mezi stěžovatelkou jako žalobkyní a žalovaným, neboť jednání zástupce stěžovatelky se žalovaným ohledně rekonstrukce nemovitosti nelze považovat za jednání na účet stěžovatelky. Jak vyplynulo z dokazování, tento zástupce neprokázal žalovanému, že ve věci jednal jako zmocněnec stěžovatelky a ani z ustanovení §15 obch. zák. nelze dovodit oprávnění zástupce (jakožto předsedy dozorčí rady žalobkyně) činit za stěžovatelku právní úkony týkající se rekonstrukce nemovitosti. Nadto ze žalobních tvrzení a provedených důkazů soudy dovodily, že smlouva o dílo ve smyslu §536 a násl. obch. zák. platně uzavřena nebyla, neboť žalobkyně neprokázala, na jakém provedení určitého díla a jaké ceně se s žalovaným dohodla. Nebylo ani zjištěno, že by stěžovatelka zaplatila žalovanému částku 3 194 400 Kč. Podle soudů žalovaný obdržel pouze 1 854 400 Kč, přičemž výše této částky odpovídá vyúčtovaným pracím na nemovitosti. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti žalovanému ve výši 1 491 716 Kč tak nebyl soudy shledán důvodným, neboť stěžovatelka neprokázala, že by tyto peněžní prostředky žalovanému poskytla. Pokud jde o požadovanou náhradu škody, soudy neshledaly porušení smluvní povinnosti žalovaným, neboť mezi účastníky řízení platná smlouva uzavřena nebyla a nadto stěžovatelka podle vlastních tvrzení doposud žádné náklady na odstranění nestandardně provedených prací, které představovaly vzniklou škodu, nevynaložila, a proto jí zatím žádná škoda ani vzniknout nemohla.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí, zejména namítá, že nesprávně posoudily otázku její aktivní legitimace. Žalovanému muselo být známo, že její zástupce jedná za stěžovatelku, přičemž možnost zastoupení stěžovatelky členem dozorčí rady na základě pověření nevylučuje ani ustanovení §15 obchodního zákoníku. Je přesvědčena, že soudy nesprávně posoudily i otázku bezdůvodného obohacení a porušily svou poučovací povinnost podle §118 o. s. ř. Stěžovatelka nebyla poučena o tom, že nároky z vadného plnění není možné z důvodu neplatnosti smlouvy uplatňovat z titulu náhrady škody, ale je třeba vycházet z pravidel o vydání bezdůvodného obohacení.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud především nesdílí názor stěžovatelky ohledně nepředvídatelnosti napadených rozhodnutí a porušení práva na legitimní očekávání. Předmětem řízení u civilních soudů byl typický občanskoprávní spor o zaplacení částky, přičemž smlouva o dílo, na jejímž podkladě se stěžovatelka domáhala zaplacení sporných částek, nebyla mezi stranami uzavřena písemně. Nalézací i odvolací soud na základě skutkových zjištění dospěly ke shodným závěrům, s nimiž se v podstatě ztotožnil i Nejvyšší soud, když je shledal souladnými s jeho judikaturou. Z pouhé skutečnosti, že soudy návrhu stěžovatelky nevyhověly a nepřisvědčily jejímu právnímu názoru, nelze dovozovat nepředvídatelnost napadených rozhodnutí. Právo na legitimní očekávání totiž nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, že by mělo zaručovat úspěch v konkrétním sporu o peněžní plnění. Pokud stěžovatelka s odvoláním na legitimní očekávání nesouhlasí se závěry soudů, nelze samu tuto skutečnost podle ustálené judikatury Ústavního soudu považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněného základního práva (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3373/10).
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke shora nastíněným závěrům.
Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti. Proto se ani v projednávané věci nemůže pouštět do meritorního přezkumu rozhodnutí civilních soudů a nahrazovat jejich úvahy vlastními, i kdyby se s jejich závěry v rovině podústavního práva neztotožňoval. Ústavní soud dále uvádí, že nemá výhrady k rozsahu poučení poskytnutého stěžovatelce ze strany soudů. V této souvislosti odkazuje na podrobné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož závěry nemá důvod z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Jak je zřejmé, v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu