ECLI:CZ:US:2015:4.US.2390.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2390/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti T. R., právně zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem Praha 2, Wenzigova 1004/14, směřujícím proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. května 2013, č.j. 2 T 14/2013-309, a Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2013, č.j. 5 To 277/2013-507, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2014, č.j. 3 Tdo 226/2014-35, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §196 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost i návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedením rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odstavce 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 24 měsíců při stanovení zvláštní podmínky osvědčení, spočívající v povinnosti, aby ve zkušební době řádně platil běžné výživné a podle svých sil zaplatil dlužné výživné. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle ustanovení §196 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let; dále odvolací soud dle ustanovení §82 odstavce 2 trestního zákoníku, stěžovateli uložil přiměřené omezení podle svých sil zaplatit dlužné výživné. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel, zastoupen advokátkou, ve své ústavní stížnosti uvedl, že dovolací i odvolací soud, rozhodovaly na základě své úvahy, kdy se zcela ztotožnily s rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8. Ten však měl, podle stěžovatele, rozhodovat na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, přičemž neprovedl důkazy, které byly, podle jeho přesvědčení, nutné ke správnému a objektivnímu zjištění skutkového stavu. Stěžovatel dále tvrdil, že soudy nerespektovaly jak zákonnou právní úpravu, tak ani příslušnou judikaturu; k tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu například sp. zn. II. ÚS 1846/09, sp. zn. II. ÚS 3113/10, sp. zn. IV. ÚS 1881/11, sp. zn. IV. ÚS 3465/12, sp. zn. II. ÚS 979/13 či sp. zn. Pl. ÚS. 1/12.
Stěžovatel, v zastoupení shora uvedeného advokáta, doplnil ústavní stížnost akcesorickým návrhem na zrušení ustanovení §196 trestního zákoníku, který je dle jeho přesvědčení v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 T 14/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud předně konstatuje procesní náležitosti ústavní stížnosti, kdy stěžovatel podal ústavní stížnost v zastoupení advokátky, zmocněné příslušnou plnou mocí ze dne 15. července 2014 (č.l. 10); jejím prostřednictvím doručil také jedno doplnění ústavní stížnosti. Doplnění ústavní stížnosti s návrhem na zrušení aplikovaného ustanovení trestního zákoníku stěžovatel zaslal prostřednictvím advokáta, zmocněného plnou mocí ze dne 30. září 2014 (č.l. 63). Podle ustanovení §29, věty druhé, zákona o Ústavním soudu, může mít účastník v téže věci jen jednoho zástupce. Podle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu, nestanoví-li tento zákon jinak, použije se přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Podle ustanovení §28 odstavce 3 o.s.ř., zvolí-li si účastník jiného zástupce, platí, že tím také vypověděl plnou moc dosavadnímu zástupci. S ohledem na fakt, že stěžovatel doručil doplnění ústavní stížnosti skrze nově zvoleného advokáta, postupoval Ústavní soud zákonem předvídaným způsobem a za jeho právního zástupce nadále považuje jen shora uvedeného advokáta.
Dále Ústavní soud konstatuje, že právní zastoupení je dle ustanovení §30 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu obligatorní. Smyslem a účelem toho je, aby Ústavní soud, jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků (viz sp. zn. I. ÚS 89/94, in http://nalus.usoud.cz). S ohledem na to Ústavní soud nepřihlížel k četným doplněním, které zasílal Ústavnímu soudu přímo stěžovatel.
Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl odsouzen za neplacení výživného na své dvě děti. Námitky, které přitom ve své ústavní stížnosti uvedl, jsou jen opakováním jeho obhajoby v řízení před soudy, či z opravných prostředků. Jak je přitom patrné ze spisu nalézacího soudu, soudy se jimi opakovaně zabývaly a neshledaly jejich opodstatněnost. Stěžovatel v průběhu celého řízení předkládá své vlastní vidění práva a spravedlnosti akcentujíc přitom své nároky před svými povinnostmi.
Argumentaci o procesním pochybení soudů, spočívající v zabránění dostatečného vyjádření stěžovatele, nedostatečného poučení, nesplnění náležitostí kladených na dovolání a nařízení jednání s absencí rozhodnutí o bezplatné obhajobě, nelze zjevně přisvědčit. Stěžovateli byl poskytnut k vlastnímu vyjádření prostor více než zcela dostačující. Za vyjádření nelze považovat poučování soudu o dikci zákona předčítáním jednotlivých ustanovení. Ústavní soud též neshledal, že by soudy pochybily tím, že by stěžovatele dostatečně nepoučily. Namítal-li stěžovatel, že Nejvyšší soud nevzal v potaz vady jeho dovolání a přesto o něm rozhodl, tato námitka je lichá. Dovolání bylo doručeno 18. prosince 2013, kdy stěžovatel byl zastoupen advokátem, tedy jednalo se o bezvadné dovolání. Nejvyšší soud se ve svém usnesení plně vypořádal s podáním, jež stěžovatel označuje za doplnění dovolání. Za zásah do práva na spravedlivý proces též nelze považovat nařízení jednání bez rozhodnutí o bezplatné obhajobě. Toho by se Obvodní soud pro Prahu 8 dopustil pouze tehdy, kdyby se jednání uskutečnilo, pouhé stanovení jeho data není porušením tohoto práva.
Pokud se pak týká provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí stěžovatel skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu nezávislý a nestranný. Ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem z hlediska dokazování je nutno dle ustálené judikatury Ústavního soudu chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodovat, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak tyto hodnotit. V souladu s tímto principem Ústavní soud opakovaně konstatoval, že respektuje skutečnost, že obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení §125 trestního řádu). Neprovedení důkazů za současného uznání vinny stěžovatele by znamenalo porušení jeho práva jen za situace, kdy hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností.
Stěžovatelova argumentace judikaturou Ústavního soudu též není případná. Obecné soudy jsou dle nálezu sp. zn. IV. ÚS 3465/12 povinny respektovat nálezy Ústavního soudu. Ty mimo jiné konstruují, že je zcela nezbytný individuální přístup ke každému jednotlivému případu - II. ÚS 2630/07. Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu.
Pro úplnost čtvrtý senát Ústavního soudu konstatuje, že je mu známo, že Ústavní soud projednává další věci stěžovatele, které mají jistý vztah k projednávané věci; jedná se o soudní rozhodnutí týkající se výchovy nezletilých, vůči nimž byla stěžovateli určena vyživovací povinnost, jejíž neplnění bylo důvodem vydání v této věci napadených rozhodnutí. Tato řízení, ani vyhlášený nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3046/14, však nemá stěžovatelem očekávaný dopad do projednávané věci. Proto senát Ústavního soudu, ač vyčkal uvedeného rozhodnutí, neshledává důvod k jeho důsledku přihlížet.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvedl žádnou další či novou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo naříkaným zásahům do jeho práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s trestními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Pokud se jedná o návrh na zrušení části zákona, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že osud takového návrhu je odvozen od osudu ústavní stížnosti (ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu), která je nezbytnou podmínkou pro jeho podání. Pokud je tedy ústavní stížnost odmítnuta (jako zjevně neopodstatněná) stejně tak je na místě i odmítnout akcesorický návrh.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu