ECLI:CZ:US:2015:4.US.240.15.1
sp. zn. IV. ÚS 240/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudkyně Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Jiřího Klemma, t. č. Vazební věznice Liberec, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Marií Nedvědovou, Sokolská 295, Česká Lípa, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě ze dne 11. 12. 2014 č. j. 2 Zt 290/2014-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 1. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení státního zástupce.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením policejního komisaře Policie ČR KŘP Libereckého kraje, územní odbor Česká Lípa, oddělení hospodářské kriminality ze dne 22. 11. 2014 č. j. KRPL 113286-25/TČ-2014-180111 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 tr. z.
Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 11. 2014 č. j. 0 Nt 1633/2014-9 vzat do vazby. Vyvstal proto důvod nutné obhajoby a dne 26. 11. 2014 byla obhájkyní stěžovatele ustanovena JUDr. Marie Nedvědová. Té bylo uvedené ustanovení obhájce spolu s usnesením o zahájení trestního stíhání doručeno dne 4. 12. 2014, kdy téhož dne byla obhájkyní podána stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě ze dne 11. 12. 2014 č. j. 2 Zt 290/2014-38 byla stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítnuta, a to z důvodu opožděnosti. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému doručeno při výslechu dne 23. 11. 2014, přičemž stížnost proti němu byla podána elektronicky do datové schránky dne 4. 12. 2014.
Stěžovatel trvá na tom, že stížnost proti zahájení trestního stíhání opožděně podána nebyla, neboť ve věci vyvstal důvod nutné obhajoby a obviněný tak musel mít obhájce, jemuž musí být doručována všechna usnesení a další písemnosti, jak to jednoznačně vyplývá z ustanovení §62 odst. 2 tr. ř. Za výše popsané situace nemohla stěžovateli uplynout lhůta k podání stížnosti dnem 26. 11. 2014, neboť mělo a muselo být usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno jeho právní zástupkyni. Za tohoto stavu věci tak mělo být ze strany orgánů činných v trestním řízení postupováno podle ustanovení §143 odst. 1 tr. ř., podle něhož se podává stížnost u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do 3 dnů od oznámení usnesení. Jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno později. Jiný výklad, který použil státní zástupce, by znamenal výrazné krácení práva obviněného na obhajobu. Stejně tak by bylo porušeno právo obhájce a bylo by mu znemožněno, aby řádně vykonával svá práva a povinnosti ve smyslu §41 tr. ř. V této věci bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno obhájkyni a od tohoto doručení měla běžet zákonná lhůta k podání stížnosti.
Výše uvedeným postupem mělo být zasaženo do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantovány čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojícím mimo soustavu orgánů činných v trestním řízení, a jako takovému mu v zásadě nepřísluší právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se může zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Maje na zřeteli uvedený princip, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V předmětném případě se Ústavní soud zabýval především otázkou tvrzeného porušení procesních předpisů, neboť jak v minulosti dovodil, nedodržení stanoveného zákonného postupu představuje zásah do nestranného a spravedlivého procesu garantovaného čl. 36 Listiny.
Ústavní soud k možnosti své ingerence do přípravného trestního řízení opakovaně konstatoval, že je třeba k němu přistupovat přísně restriktivním způsobem, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení; kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (viz např. usnesení ze dne 20. 10. 1999 sp. zn. IV. ÚS 408/99, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, usn. č. 65).
Při projednávání předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud jednak ze sdělení obsažených v samotné ústavní stížnosti a jednak z předložených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě ze dne 11. 12. 2014 č. j. 2 Zt 290/2014-38, usnesení policejního komisaře Policie ČR KŘP Libereckého kraje, územní odbor Česká Lípa, oddělení hospodářské kriminality ze dne 22. 11. 2014 č. j. KRPL 113286-25/TČ-2014-180111 a odpověď Krajského státního zastupitelství ze dne 14. 1. 2015 na žádost o provedení dohledu ve věci 2 ZT 290/2014).
Podle náhledu Ústavního soudu se námitkami stěžovatele řádně zabýval již příslušný okresní státní zástupce, případně dohledový krajský státní zástupce. Na jejich závěry lze zcela odkázat. Podle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě podstatnou především ta skutečnost, že důvodem vstupu obhájce do řízení nebylo samotné sdělení obvinění či zvolení si obhájce obviněným, ale až uvalení vazby. Sdělením obvinění začala stěžovateli plynout třídenní lhůta k podání stížnosti, která však nemohla být přerušena či navrácena zpět z toho důvodu, že následující den po sdělení obvinění vzniklo u stěžovatele právo na nutnou obhajobu z titulu jeho vzetí do vazby. Je třeba zdůraznit, že z vyjádření stěžovatele neplyne, že by mu v podání stížnosti cokoliv bránilo. Stejně tak neuvádí, že nebyl orgány činnými v trestním řízení o právu podání stížnosti řádně poučen. Není vůbec zřejmé, proč stěžovatel třídenní lhůty nevyužil a zůstal zcela nečinný, byť by mu postačovalo podat stížnost v blanketní podobě. Stěžovatel tak neučinil ani poté, kdy byl vzat do vazby a dopad zahájení trestního stíhání pro něj nabyl intenzivnější podoby.
Z uvedených důvodů vnímá Ústavní soud argumentaci stěžovatele týkající se plynutí lhůty pro podání stížnosti jako účelovou a nevidí důvod, pro který by vstupoval do přípravného trestního řízení, v jehož průběhu má stěžovatel celou řadu procesních nástrojů pro svoji obranu.
Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu