ECLI:CZ:US:2015:4.US.2400.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2400/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti T. K., zastoupeného Mgr. Vítem Reichmannem, advokátem se sídlem Radnická 386/1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 957/2015-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2015 č. j. 29 P 14/2014-55 tak, že nebylo vyhověno jeho návrhu na změnu rozsudku, kterým Okresní soud v Českých Budějovicích schválil dohodu rodičů o úpravě výchovy a výživy ohledně nezletilého syna, jíž byl nezletilý svěřen do výchovy matky a otec se zavázal platit výživné.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že soud prvního stupně vyhověl návrhu stěžovatele a rozhodl o změně úpravy péče a určení výživného a syna nadále svěřil do střídavé výchovy obou rodičů. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že podmínky pro změnu úpravy péče o nezletilého z výlučné péče matky do střídavé péče rodičů splněny nejsou, neboť změně nesvědčí osobnost nezletilého.
Stěžovatel s právními závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Namítá, že jsou ve zjevném rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, v rozporu se závěry soudu nalézacího a vycházejí ze subjektivní zprávy psycholožky. Rozhodnutí soudu ani není náležitě odůvodněno. Odvolací soud nezohlednil a nerespektuje závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 a II. ÚS 3413/14, podle nichž by svěření dítěte do střídavé péče mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Uvedené platí i o projednávané ústavní stížnosti, jejíž podstatou zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudu. Stěžovatel se domáhá přehodnocení závěrů odvolacího krajského soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru ohledně úpravy rodičovských práv, jež by vedl k pro něj příznivějšímu výsledku sporu. Tato pravomoc však, jak bylo nastíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že v projednávané věci nebylo prioritně řešeno, komu z rodičů má být dítě svěřeno do výchovy. Civilní soudy pouze posuzovaly, zda v projednávané věci ve vztahu k poměrům, za kterých bylo naposledy rozhodováno, vůbec došlo k podstatné změně poměrů z hlediska zájmu nezletilého, jež by opodstatňovaly změnu dosavadního rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností. Podle odvolacího soudu důvody, které by svědčily pro změnu dosavadního výchovného prostředí, v řízení nevyšly najevo. Soud zejména přihlédl ke skutečnosti, že nezletilý disponuje křehkou nevyzrálou CNS, čímž je pro něj zátěžová situace spojená s rozchodem rodičů velmi komplikovaná a reaguje na ní neurotizací. Nezletilého navíc aktuálně čekají dvě podstatné změny, a to nástup do základní školy a narození nového sourozence v rodině otce. Odvolací soud proto považuje střídavou výchovu za předčasnou s tím, že v zájmu nezletilého je vhodnější vyčkat na to, jak bude na změny reagovat.
Své závěry podložené zprávou pediatra a psycholožky odvolací soud patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěl ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikoval. Za dané situace má Ústavní soud za to, že závěr odvolacího soudu, podle nějž prozatím není v zájmu nezletilého, aby byla měněna dosavadní úprava poměrů rodičů k němu, nelze považovat za ústavně rozporný.
Ústavní soud se ani neztotožňuje se závěrem stěžovatele, který by měl vyplývat z judikatury Ústavního soudu, podle něhož by střídavá výchova měla být pravidlem. Ústavní soud především zdůrazňuje, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15).
Ústavní soud i v této souvislosti zdůrazňuje, že je především na civilních soudech, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěrům krajského soudu, přijatým v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, respektujícím zájem dítěte, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud skutečně dojde k podstatné změně poměrů a nová úprava nebude pro nezletilého traumatizující.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu