ECLI:CZ:US:2015:4.US.2408.14.2
sp. zn. IV. ÚS 2408/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Bořivoje Pauka, zastoupeného JUDr. Jindřichem Finkem, advokátem se sídlem Pražská 675/10, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2013 č. j. 29 Af 97/2011-90, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2014 č. j. 9 Afs 89/2013-56, rozhodnutím Finančního ředitelství Brno ze dne 24. 5. 2011 č. j. 5646/11-1100-709857, č. j. 5647/11-1100-709857 a č. j. 5648/11-1100-709857 a rozhodnutím Finančního úřadu Brno I ze dne 31. 5. 2007 č. j. 165370/07/288513/1440 - platební výměr č. 1070000739, č. j. 165378/07/288513/1440 - platební výměr č. 1070000740 a č. j. 165394/07/288513/1440 - platební výměr č. 1070000741, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2, čl. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít tím, že finanční orgány i soudy nesprávně vyhodnotily stěžovatelem uzavřené smlouvy o úschově a příjmové, resp. daňové důsledky z plnění těchto smluv plynoucí. Přímým důsledkem těchto pochybení soudů byla podle stěžovatele nesprávná aplikace daňových předpisů s dopadem do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl jedním ze spoluvlastníků nemovitosti v Brně. Stěžovatel umožnoval jiným subjektům užívání nebytových prostor v této nemovitosti, za což dostával finanční plnění (nájem). Tato plnění následně uschovával na základě jím uzavřených smluv o úschově s ostatními nájemci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v postavení potenciálního pronajímatele, jakožto spoluvlastník pronajímané nemovitosti, a inkasoval za faktické užívání poskytnutých nebytových prostor nájemné, byť na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy, podřadil správce daně tyto příjmy pod §9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu.
Stěžovateli byla výše označenými dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu Brno I vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2002 až 2004. Finanční ředitelství v Brně výše označenými rozhodnutími zamítlo odvolání stěžovatele a potvrdilo rozhodnutí Finančního úřadu Brno I. Krajský soud v Brně rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti výše uvedeným správním rozhodnutím. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
Dříve, než Ústavní soud přistoupil k posouzení ústavní stížnosti, musel se vypořádat s námitkou podjatosti soudkyně Vlasty Formánkové, kterou stěžovatel vznesl ve svém podání ze dne 31. 7. 2014. Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 8. 2014 rozhodl, že soudkyně Vlasta Formánková není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci, protože nebyly naplněny podmínky pro její vyloučení podle §36 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícímu, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Jak Krajský soud v Brně, tak i Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti rozhodnutí finančních orgánů. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí judikaturu správních soudů se pak oba soudy zabývaly konkrétními žalobními námitkami stěžovatele, a to jak v rovině skutkové, tak právní. V posuzované věci šlo především o právní kvalifikaci stěžovatelem uzavřených smluv o úschově a posouzení, zda příjmy stěžovatele z faktického výkonu práva nájmu nebytových prostor jsou předmětem daně z příjmů.
Oba soudy dospěly k závěru, že finanční orgány postupovaly v souladu s právními předpisy, když tyto příjmy podřadily pod ustanovení §9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, a dodatečně vyměřily stěžovateli povinnost zaplatit z nich daň z příjmů (Finanční úřad Brno I), resp. zamítly odvolání proti těmto rozhodnutím (Finanční ředitelství v Brně). V řízení před soudy bylo dostatečně prokázáno, že nájemci nebytové prostory stěžovatele řádně užívali a za užívání hradili stěžovateli stanovený nájem. Docházelo zde zcela jednoznačně k faktickému výkonu práva nájmu (úplatnému užívání cizí věci) a tím i k realizaci příjmů za faktický pronájem. Až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání stěžovatelových námitek došly oba soudy k závěru, že finanční orgány nepochybily, když podřadily příjmy stěžovatele z nájmu nebytových prostor pod §9 zákona o daních z příjmu.
Ústavní soud se plně ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v napadeném rozhodnutí k právní povaze smlouvy o úschově, pro kterou je typické, že vůle jejích účastníků směřuje k zajištění opatrování cizí individuálně určené věci a následně k vrácení téže věci, nikoli tedy k úschově peněz, natož pak k zajištění jakýchkoliv budoucích nároků ze závazkového vztahu.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Oba soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu