ECLI:CZ:US:2015:4.US.2423.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2423/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti JUDr. Aleše Zemana, zastoupeného JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou se sídlem Svobodova 137/7, Praha 2, proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, č. j. KRPA-308761/TČ-2014-001291 ze dne 17. 6. 2015 a usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 sp. zn. 2 ZT 220/2015 ze dne 31. 7. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a to pro porušení jeho práva zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jež garantuje, že nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") č. j. KRPA-308761/TČ-2014-001291 ze dne 17. 6. 2015 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin podvodu dle §209 odst. 1, 4 písm. a), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve stadiu pokusu dle §21 trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině dle §361 odst. 1 alinea první, alinea druhá trestního zákoníku. Stěžovatel se měl trestné činnosti dopustit, stručně řečeno, tím, že se v součinnosti s dalšími spoluobviněnými podílel na tvorbě padělané závěti po Ing. Pavlu Rabanovi, zemřelém dne 7. 4. 2014, přičemž na základě podvržené závěti měl manželce zemřelého namísto jejího zákonného podílu připadnout podíl ve výši 2,5 %, z čehož měli profitovat zůstavitelovi synové a také spoluobvinění. Stěžovatel podal proti rozhodnutí policejního orgánu stížnost, která byla usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 (dále též "obvodní státní zastupitelství") sp. zn. 2 ZT 220/2015 ze dne 31. 7. 2015 jako nedůvodná zamítnuta.
Výše uvedené usnesení policejního orgánu a usnesení obvodního státního zastupitelství napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že předmětná rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna; především v nich absentuje vysvětlení, jakým způsobem se měl stěžovatel podílet na činnosti organizované zločinecké skupiny a z čeho orgány činné v trestním řízení dovodily povědomost stěžovatele o tom, že zůstavitel nežije. Stěžovatel dále upozornil, že skutek není jednoznačně vymezen, neboť v usnesení o zahájení trestního stíhání, ve sdělení podstaty obvinění u výslechu konaného dne 24. 6. 2015 a v usnesení obvodního státního zastupitelství byl popsán pokaždé jinak. Dle přesvědčení stěžovatele z popisu skutku, jakož i z jeho odůvodnění, nevyplývá nic, co by bylo možné označit za vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že spáchal trestný čin. V tomto ohledu jsou rozhodnutí policejního a dozorujícího orgánu založena pouze na neurčitých spekulacích a dedukcích, které nemají oporu ve spisovém materiálu, což vede stěžovatele k názoru, že je stíhán v rozporu s ustanovením §160 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a bylo tak porušeno jeho právo ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny. Státnímu zástupci stěžovatel závěrem vytkl, že zcela rezignoval na funkci dozoru nad činností policejního orgánu, když navzdory flagrantním nesrovnalostem, zjištěným v usnesení o zahájení trestního stíhání, stížnost stěžovatele zamítl.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Usnesení, kterým se podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Důvodnost a zákonnost trestního stíhání bude příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu řízení. Ústavní soud proto ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání koriguje toliko extrémní vybočení z rámce zákonnosti, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádro stížnostního návrhu tvořila námitka, že usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo řádně odůvodněno, tedy že nemělo náležitosti uvedené v §160 odst. 1 trestního řádu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že na počátku trestního stíhání není možné z logiky věci dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. Z tohoto faktu lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání není s ohledem na důkazní situaci možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku a jednoznačné stanovení podílu jednotlivých spoluobviněných na jeho spáchání. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jako je tomu např. u obžaloby.
Maje na zřeteli výše uvedené, lze konstatovat, že policejní orgán ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal skutek, pro který je stěžovatel stíhán; v odůvodnění usnesení jsou pak rozvedeny skutečnosti, které svědčí o důvodnosti trestního stíhání, včetně pramenů, o něž opírá policejní orgán své podezření, což umožňuje stěžovateli, jeho obhájci i státnímu zástupci kontrolovat důvodnost obvinění. Ústavní soud tedy neshledal v rámci postupu policejního orgánu nic, co by nasvědčovalo závěru o libovůli v rozhodování.
Pokud jde o napadené usnesení stížnostního orgánu, i to odpovídá zákonným požadavkům ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Obvodní státní zastupitelství se vyjádřilo k námitkám předloženým stěžovatelem v rozsahu, v němž to podle povahy věci a probíhajícího stadia řízení přicházelo v úvahu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 258/02 ze dne 15. 1. 2003, dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž žádný flagrantní nedostatek v rozhodnutí policejního orgánu, jak tvrdí stěžovatel, nezjistilo. Stížnostním orgánem přijatý zamítavý výrok tak z ústavněprávního hlediska obstojí.
Jelikož Ústavní soud neshledal v postupu policejního orgánu ani obvodního státního zastupitelství pochybení, které by mělo za následek zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu