ECLI:CZ:US:2015:4.US.2449.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2449/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Josefa Bláhy a Svatoslava Řezáče, zastoupených Mgr. Žanetou Vítů, advokátkou se sídlem T. G. Masaryka 46/1, 690 02 Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 202/2015-516 ze dne 26. 5. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 49 Co 29/2013-438 ze dne 4. 10. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí v jimi označených částech, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 17, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Břeclavi rozsudkem č. j. 6 C 580/2004-132 ze dne 2. 7. 2007 vyhověl žalobě stěžovatelů a určil, že okamžité zrušení pracovního poměru stěžovatelů provedené dopisem jejich zaměstnavatele ze dne 6. 11. 2011 je podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (ve znění do 31. 12. 2006) neplatné. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2009, č. j. 49 Co 300/2007-270, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru byla zamítnuta. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, č. j. 21 Cdo 3478/2010-367, bylo dovolání stěžovatelů proti rozhodnutí odvolacího soudu zamítnuto.
Proti výše uvedeným rozhodnutím podali stěžovatelé ústavní stížnost, o níž rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS 298/12, tak, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušil. Ve věci poté rozhodl Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem, jímž rozsudek nalézacího soudu změnil a žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru opět zamítl. Následné dovolání Nejvyšší soud vpředu citovaným usnesením dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti novému rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud v nyní napadeném rozhodnutí vůbec nezohlednil obsah stěžovateli podaného dovolání z hlediska vymezení otázky zásadního právního významu, o kterou v dané věci šlo, konkrétně se nevypořádal a nijak se nezabýval posouzením přípustnosti omezení svobody projevu, a to v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 1990/08. Stěžovatelé dále poukázali na to, že ani odvolací ani dovolací soud nezkoumal, zda kritika poměrů vedlejšího účastníka je přípustná vzhledem k významu svobody projevu, odvolací soud pouze posuzoval, zda veřejnoprávní zájem na ochraně životního prostředí převažuje nad soukromoprávním zájmem na dodržování smluv. Oba soudy se dle jejich názoru nezabývají otázkou platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru z hlediska jeho nepřezkoumatelnosti, jelikož zvlášť hrubé porušení pracovní kázně je vymezeno velmi obecně, nekonkrétně, napadené výroky jsou uvedeny bez jakékoli specifikace nebo další konkretizace. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Pokud jde o námitky směřující proti způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s v pořadí druhým dovoláním stěžovatelů v předmětné věci, nutno poznamenat, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §237 občanského soudního řádu v platném znění (dále též "o. s. ř."). Dovolání tak představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu není ze zákona nárok (§239 o. s. ř.). U odmítacích rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil. Především poukázal na ustálenou rozhodovací praxi, v souladu s níž napadený rozsudek odvolacího soudu pokládá, což ostatně ani stěžovatelé nepopírají; toliko jen tvrdí, že k aplikaci této judikatury na jejich věc vlastně náležitým způsobem nedošlo. Nejvyšší soud ovšem v dostatečném rozsahu ozřejmil, proč tato jejich představa není správná (srov. str. 2 - 3 napadeného usnesení dovolacího soudu).
Ústavní soud v kasačním nálezu sp. zn. III. ÚS 298/12 ze dne 13. 12. 2012 vydaným v téže věci obecným soudům vytkl, že jejich závěry nebyly přesvědčivě zdůvodněné, kdy hodnocení důkazů a interpretaci předpisů veřejného práva a pracovněprávních předpisů nevěnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud současně podotkl, že obecné soudy dostatečně nevyhodnotily a neporovnaly veřejný zájem na ochraně životního prostřední a zdraví občanů na straně jedné se zájmem na dodržování smluv a loajalitou zaměstnance vůči zaměstnavateli na straně druhé. Zároveň obecné soudy vyzval, aby se v dalším řízení znovu zaměřily na porovnání priority nastíněných zájmů. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že tomuto pokynu jak odvolací, tak i dovolací soud dostál. Přitom skutečnost, že ani nyní nebylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatelů, ústavní stížnost samo o sobě důvodnou nečiní.
Odvolací soud se v intencích citovaného nálezu zaměřil především na komparaci a vážení jednotlivých zájmů (hodnot), které se zde v daném případě střetávají. Odvolací a posléze i Nejvyšší soud rozhodně nepopřely, že by stěžovatelé svým počinem nesledovali (též) veřejný zájem. Oba soudy shodně vyložily ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce ve vztahu k otázce přípustnosti kritiky zaměstnavatele zaměstnancem nejen v souladu s ustálenou judikaturou, na niž Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí odkázal, ale i v souladu s vlastním názorem stěžovatelů vyjádřeným v jimi podaných opravných prostředcích, jakož i v ústavní stížnosti. Konkrétně jde o tu část dopisu, ve které stěžovatelé upozorňují na porušování technologické kázně při provozu čistírny odpadních vod provozované stranou žalovanou (vyřazení aktivační nádrže, vyřazení tří ejektorů, několikanásobné překračování dob stanovených pro výměnu olejů u dmýchadel apod.). V tomto směru odvolací soud dovodil, že v té části dopisu, kterým sledovali uvedený záměr, tj. veřejnoprávní zájem na ochraně životního prostředí, zdraví obyvatel, popř. zájem na odvracení hrozícího nebezpečí, a který k jeho naplnění směřoval, porušení pracovních povinností zaměstnance (pracovní kázně) ze strany stěžovatelů nebylo lze shledat, neboť realizací svého petičního práva směřovali k ochraně významných společenských hodnot. "Skutečnost, že by tak postupovali v rozporu se zájmy žalovaného, by zde nebyla významná, protože by nemohlo jít o oprávněné zájmy zaměstnavatele" (str. 9 rozsudku odvolacího soudu).
Stěžovatelé se však zmíněným dopisem neobrátili toliko na Českou inspekci životního prostředí v Brně, Okresní úřad Břeclav, referát životního prostředí, a Městský úřad Velké Pavlovice, tedy na vodohospodářské orgány vykonávající státní správu na úseku vodního hospodářství ve smyslu §1 zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, platného v době odeslání dopisu, ale též na další, ryze soukromoprávní subjekty, přičemž se - a to je zejména podstatné - v předmětném dopisu neomezili jen na informace bezprostředně související s jimi uváděnými technickými nedostatky při provozování dané čistírny odpadních vod. Odvolací soud zde jako rozpor s oprávněnými zájmy zaměstnavatele vyhodnotil zveřejnění technických a jiných údajů a uvedení dalších skutečností v úmyslu žalovaného jako podnikatele poškodit, když vlastníka upozornili mj. na to, že čistírna byla žalovanému pronajata za podmínek, které jsou pro tohoto vlastníka (společnost VINIUM a. s.) nevýhodné, že žalovaný má z provozování čistírny nepřiměřeně velký zisk a že žalovaný nájem získal za pochybných okolností (za pomoci svého známého, jenž měl preferovat nepravdivé podklady o výhodnosti pronájmu). Vše je navíc dle krajského soudu v závěru dáváno do souvislosti s korupcí a je zpochybňována i předchozí podnikatelská činnost žalovaného (srov. str. 9). Pakliže odvolací soud za těchto okolností dovodil, že stěžovatelé krom "oprávněné kritiky" sledovali i jiný cíl, nedopustil se žádného excesu, pro který by bylo třeba přistoupit ke kasaci jeho rozhodnutí.
Odvolací soud se však dále, přesně v intencích pro něj závazného nálezu Ústavního soudu, také zabýval porovnáním na jedné straně veřejného zájmu na ochraně životního prostřední se zájmem na dodržování smluv a loajalitou zaměstnance vůči zaměstnavateli na straně druhé. Dospěl přitom k závěru, že obě hodnoty tu působí navzájem odlišnou intenzitou, kdy s ohledem na výsledky kontroly provedené Českou inspekcí životního prostředí nebylo možno usoudit na mimořádnost situace, resp. na takové porušení povinností provozovatele čistírny odpadních vod, v jehož důsledku vznikly nebo hrozily závažné škody na životním prostředí. Dle odvolacího soudu se tedy nejednalo o stěžovateli tvrzený "katastrofální stav" (přitom dopis stěžovatelů nebyl jediným podkladem k zahájení kontroly, kontrolní vzorky vody byly odebrány ještě před napsáním předmětného dopisu). Krajský soud pak podrobněji vysvětlil, proč soukromoprávní zájem v posuzované věci jednoznačně převážil, z čeho dovozuje úmysl stěžovatelů poškodit svého zaměstnavatele, jakož i v čem spatřuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem (str. 10 - 11).
Lze tak uzavřít, že obecné soudy závaznému právnímu závěru Ústavního soudu dostály, jejich vývody jsou přitom logické a bez jakýchkoli vnitřních rozporů, představují tak odraz nezávislého rozhodování, do kterého není Ústavní soud oprávněn zasahovat. Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Akcesorický návrh stěžovatelů, aby náklady na jejich právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem hradil zcela nebo zčásti stát, sdílí osud ústavní stížnosti, neboť v daném případě nebyla splněna podmínka stanovená v ustanovení §83 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu