ECLI:CZ:US:2015:4.US.2456.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2456/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti JUDr. Antonína Křečana, Ing. Zdeňka Křečana a Hermenegilda Jirečky, právně zastoupených advokátkou JUDr. Ivankou Posádkovou, se sídlem AK v Třebíči, Hasskova 16, proti jinému zásahu veřejné moci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali toho, aby Ústavní soud zakázal Státnímu pozemkovému úřadu pokračovat v průtazích ve věci stěžovatelů vedené pod sp. zn. 143310/2014 a ve věci nedovypořádaných restitučních nároků po paní Gabriele Jirečkové, roz. Valdštejnové - Wartenbergové.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelé směřovali předmětnou ústavní stížnost proti postupu Státního pozemkového úřadu ve věci žádosti oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb. na vypořádání dosud nevydaných restitučních nároků po paní Gabriele Jirečkové, rozené Valdštejnové - Wartenbergové. Podle náhledu stěžovatelů se ze strany státních orgánů jedná o tzv. jiný zásah veřejné moci, jímž měly být dotčeny jejich základní práva garantované čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé se domáhali u ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Třebíč, dovypořádání restitučních nároků k ideální 1/3 velkostatku Svatoslav - Zátiší původní vlastnice Gabriely Jirečkové. Stěžovatelé vycházejí z toho, že jim nesprávným úředním postupem správního orgánu nebyly vypořádány jejich restituční nároky v souladu se zákonem o půdě.
Zásah do základních práv a svobod spočívá v tom, že Státní pozemkový úřad dosud řádně nerozhodl o jejich opakovaných žádostech podle zákona o půdě a pouze dopisem, nikoliv řádným rozhodnutím, doručeným dne 6. 6. 2014 jim sdělil, že dosavadní výsledek restitučního řízení je konečný. Dále sdělil, že postupem podle §4a zákona o půdě se již s ohledem na ukončené restituční řízení, ve kterém byl uplatněný nárok vyřešen, nelze znovu domáhat dalšího nebo jiného majetku. Stěžovatelé se domáhají svých nároků od samé účinnosti zákona o půdě. Své nároky z důvodu nesprávnosti úředního postupu a porušení jejich základních práv a svobod považují za stále nevypořádané.
Na základě několika správních rozhodnutí byla restituce majetku vyřešena pouze částečně a ohledně další nárokované části příslušný správní orgán nevydal žádné, ať již kladné či záporné rozhodnutí. Správní orgány, ať již nižšího či vyššího stupně, odmítají pokračovat v restitučním řízení, nepřijímají žádná opatření proti nečinnosti a pouze oznamují, že restituční řízení považují za skončené. Správnímu orgánu nejsou v současné době známy žádné nemovitosti, které by měly být předmětem řízení podle zákona o půdě. Stěžovatelé se přitom domáhali vydání konfiskovaného majetku opakovaně, a to již od roku 1991.
III.
Ústavní stížnost není důvodná.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva, protože není součástí soustavy obecných soudů (usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10, ze dne 12. 9. 2012). Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy. Ochrana ústavnosti v právním státě tak nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000) a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009).
Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava rozhodnutí či jiného zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. K této nápravě však nemůže dojít, aniž by byly vyčerpány všechny opravné prostředky před správními či soudními orgány, které jsou stěžovateli k dispozici. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
Z výše uvedeného plyne, že pokud se stěžovatelé domnívají, že v jejich věci nebylo doposud řádně rozhodnuto a brojí proti průtahům v řízení, je třeba setrvat na vyčerpání všech procesních prostředků, sloužících k ochraně jejich práv. Zde má Ústavní soud na mysli především vyčerpání žaloby na nečinnost správního orgánu podle ustanovení §79 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k řečenému považuje Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost za nepřípustnou a z toho důvodu ji v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2015
Tomáš Lichovník, v. r.
soudce zpravodaj