ECLI:CZ:US:2015:4.US.2481.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2481/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Ing. Miroslava Bělíka, zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem Slovákova 11, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 92 E 576/2006-159 ze dne 27. 7. 2011, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Co 789/2011-191 ze dne 30. 3. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2529/2012-288 ze dne 24. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byl porušen čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z přiloženého spisového materiálu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě č. j. 17 Cm 84/96-24 ze dne 10. 2. 1998 zavázán uhradit obchodní společnosti Vítkovice, a. s., částku 2.002.550,- Kč společně s náklady řízení ve výši 82.104,- Kč. Dne 14. 2. 2000 byla mezi postupitelem, společností Vítkovice, a. s., a Ing. Janem Vondráškem (dále též "vedlejší účastník") jakožto postupníkem uzavřena smlouva o postoupení pohledávky přiznané výše uvedeným rozsudkem. Usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") č. j. 92 E 576/2006-36 ze dne 9. 12. 2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") č. j. 10 Co 188/2009-64 ze dne 30. 4. 2009, byl na návrh oprávněného Ing. Jana Vondráška nařízen výkon rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky stěžovatele (povinného) za OKD, OKK, a. s., ve výši 47.000,- Kč.
Stěžovatel se prostřednictvím podání ze dne 18. 12. 2008 a dalších následných přípisů domáhal zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu jeho nepřípustnosti ve smyslu §268 odst. 1 písm. b) a h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."); namítal přitom jednak promlčení vymáhané pohledávky, a jednak nesplnění podmínek pro přechod práva dle §256 o. s. ř. Okresní soud však jeho argumentům nepřisvědčil a usnesením č. j. 92 E 576/2006-159 ze dne 27. 7. 2011 návrh stěžovatele zamítl. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením č. j. 10 Co 789/2011-191 ze dne 30. 3. 2012 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Posléze podané dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2529/2012-288 ze dne 24. 4. 2014 odmítnuto, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by byla v napadeném rozhodnutí krajského soudu řešena otázka zásadního právního významu.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. Nejvyššímu soudu v ústavní stížnosti vytkl, že nevzal při svém rozhodování v úvahu postup soudů nižších instancí, které řádně neposoudily otázku přechodu práva ve smyslu §256 o. s. ř. Stěžovatel v této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že vedlejší účastník nemohl být považován za nástupce původního věřitele, neboť dohoda o postoupení pohledávek ze dne 14. 2. 2000 byla absolutně neplatná, a kromě toho nebyla pro vady ověřovacích doložek k podpisům účastníků splněna podmínka ověření státním orgánem nebo notářem dle §256 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel zdůraznil, že na vady ověřovacích doložek poukazoval již v řízení před soudem prvního a druhého stupně, nejednalo se tedy o nepřípustné dovolací "novum", jak mylně konstatoval Nejvyšší soud. Ohledně námitky promlčení stěžovatel připustil, že v dovolacím řízení na její nesprávné posouzení upozornil až v doplnění dovolání ze dne 22. 10. 2012; stalo se tak poté, co se seznámil s právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v usnesení č. j. 20 Cdo 1549/2010-99 ze dne 27. 9. 2012. Stěžovatel měl ovšem za to, že v případě doplnění dovolání ze dne 22. 10. 2012 nešlo o změnu dovolacího důvodu, nýbrž o rozšíření jeho vymezení. Dovolacím důvodem totiž nadále zůstal zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž dle §242 odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, nebylo rozšíření vymezení dovolacího důvodu omezeno lhůtou pro podání dovolání. Nejvyšší soud však v rozporu s čl. II odst. 7 zákona č. 404/2012 Sb. postupoval dle ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, čímž porušil zásadu vázanosti soudu zákonem. Odporovalo dále zásadě předvídatelnosti soudních rozhodnutí, jakož i poslání dovolacího soudu, jehož rozhodnutí mají sloužit ke sjednocení judikatury obecných soudů, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele bez zákonného důvodu posoudil jinak, než v usnesení č. j. 20 Cdo 1549/2010-99 ze dne 27. 9. 2012, které bylo vydáno v obdobné právní věci. Dovolací soud se tak v napadeném usnesení a v řízení které mu předcházelo, dopustil porušení ústavně garantovaného zákazu libovůle a tím i ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý soudní proces.
V doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 15. 10. 2014, stěžovatel namítl, že došlo rovněž k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3266/2013 ze dne 25. 3. 2014, z něhož plyne, že pokud oprávněný neměl na plnění vymáhané ve vykonávacím řízení nárok podle hmotného práva, je soud povinen zastavit řízení o výkon rozhodnutí i tehdy, jestliže pohledávka tvrzeného oprávněného již byla vymožena nebo jinak uhrazena. Stěžovatel uvedl, že citované rozhodnutí dopadá i na jeho případ, neboť plnění vymožené na základě absolutně neplatné smlouvy o postoupení pohledávky by zakládalo neoprávněný zásah do jeho majetkových práv a současně by na straně vedlejšího účastníka takto vymožené či poskytnuté plnění představovalo bezdůvodné obohacení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti tvoří polemika s právními závěry obecných soudů vážícími se k naplnění podmínek pro přechod práva ve smyslu §256 o. s. ř. a k otázce promlčení. Stěžovatel také namítal, že se dovolací soud v důsledku vadného procesního postupu s některými jeho námitkami nevypořádal. K tomu Ústavní soud uvádí následující:
Nejvyšší soud již za právní úpravy platné do 31. 12. 2012 soudil, že: "Z ustanovení §242 odst. 3 a §242 odst. 4 věty první o. s. ř. vyplývající vázanost dovolacími důvody se projevuje nejen v tom, který z důvodů obecně uvedených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Uplatní-li dovolatel dovolací důvod podle v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v chybném posouzení určité právní otázky, není dovolací soud oprávněn řešit jinou právní otázku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1739/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 1691). Z toho plyne, že dovolatel nemůže po uplynutí dovolací lhůty úspěšně měnit konkrétní vylíčení dovolacích důvodů obsažené v dovolání podaném ve lhůtě." (viz usnesení sp. zn. 33 Cdo 1614/2011 ze dne 19. 2. 2013, obdobně též např. usnesení sp. zn. 26 Cdo 398/2004 ze dne 16. 6. 2004, dostupné na http://nsoud.cz).
Nejvyšší soud tedy nijak nepochybil, pokud nepřihlédl ke stěžovatelově argumentaci vztahující se k otázce promlčení, která byla uplatněna až po uplynutí dovolací lhůty, což stěžovatel nijak nerozporoval. Naopak, pokud by se Nejvyšší soud za těchto okolností stěžovatelem nadnesenou právní otázkou zabýval, překročil by meze své přezkumné kompetence a dopustil by se ústavně zapovězené svévole. Ústavní soud již v minulosti vícekrát dovodil, že Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat všemi právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl Nejvyšší soud přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně, přičemž výsledek jejího řešení má zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 560/08 ze dne 11. 11. 2009 (N 236/55 SbNU 283), nebo nález sp. zn. IV. ÚS 2316/13 ze dne 18. 3. 2015, dostupný na http://nalus.usoud.cz]. V posuzovaném případě uvedené znamená, že Nejvyšší soud nemohl otázku promlčení přezkoumávat, přestože její řešení v rozhodnutí odvolacího soudu nekorespondovalo se závěry přijatými v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1549/2010-99 ze dne 27. 9. 2012.
Na tomto místě stojí za připomenutí tradiční zásada vigilantibus iura scripta sunt (právo náleží bdělým), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, jež je plně v jejich dispozici. Soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V dané věci to platí tím spíše, že stěžovatel byl zastoupen advokátem, který si měl být povinnosti efektivního, nikoli jen formálního využití opravných prostředků vědom. Stěžovateli přitom nic nebránilo v tom, aby námitku promlčení pohledávky, kterou uplatňoval od počátku předmětného řízení, předestřel v zákonné dovolací lhůtě. Jinými slovy, byl to právě jen stěžovatel, jež svou dovolací argumentací limitoval rozsah řízení před Nejvyšším soudem. Popsaný nedostatek aktivity ve vlastním procesním postupu nelze pak zhojit v řízení před Ústavním soudem.
Uváděl-li dále stěžovatel, že Nejvyšší soud nesprávně považoval námitku vadnosti ověřovacích doložek za nepřípustné dovolací "novum", je možno v tomto ohledu odkázat na odůvodnění napadeného usnesení, z nějž je zřejmé, že Nejvyšší soud označil za novum toliko konkrétní výtku, že "údaj o místu a datu ověření podpisu Ing. Evy Urbánkové jednající za postupitele není kryt podpisem ověřovatelky", nikoliv otázku vadnosti doložek jako takovou.
Pokud jde o nesouhlas stěžovatele s posouzením věci, konkrétně problematiky přechodu práva dle §256 o. s. ř., Ústavní soud ustáleně judikuje, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; tj. není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Pochybení zmiňovaného charakteru Ústavní soud v projednávané věci ovšem nezjistil. Jak bylo ověřeno, obecné soudy se návrhem stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí řádně zabývaly, přičemž se důsledně, logicky a srozumitelně vypořádaly se všemi okolnostmi, o něž byl předmětný návrh opřen. Ústavní soud neměl závěrům obecných soudů z ústavněprávního hlediska co vytknout, a tedy mu nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat.
Ústavní soud podotýká, že argumenty, které stěžovatel v průběhu řízení řádně neuplatnil, resp. u nichž řádně nevyčerpal veškeré procesní prostředky k ochraně svého práva, do svého přezkumu nezahrnul, neboť ve vztahu k nim bylo třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To se týká námitky, že "údaj o místu a datu ověření podpisu Ing. Evy Urbánkové jednající za postupitele není kryt podpisem ověřovatelky", kterou stěžovatel poprvé zmínil až v dovolacím řízení, a především také otázky promlčení. Stěžovatel sice vznesl námitku promlčení v řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, nicméně již nevyužil možnosti zjednání nápravy v dovolacím řízení, přestože příslušný mimořádný opravný prostředek uplatnil a odvozoval od jeho doručení běh lhůty k podání ústavní stížnosti. V takovém případě nebyl Ústavní soud oprávněn se příslušnou námitkou věcně zabývat.
S ohledem na shora řečené, neshledávaje, že by v důsledku vydání napadených rozhodnutí nebo v průběhu řízení před obecnými soudy docházelo k porušování ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, nezbylo v závěru Ústavnímu soudu než jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu