ECLI:CZ:US:2015:4.US.2522.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2522/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: TP Holding, a. s., se sídlem Praha 3, Ondříčkova 609/27, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 51/39, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2015, č. j. 15 Co 413/2015-38, a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 10. 6. 2015, č. j. 116 C 131/2015-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a zrušení rovněž uvedeného rozhodnutí Krajského soudu Ostravě, jímž bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že okresní soud elektronickým platebním rozkazem č. j. EPR 45805/2015-5, ze dne 11. 3. 2015, uložil žalované uhradit stěžovatelce částku 37 592,- Kč s příslušenstvím a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 3 682,- Kč. Poté, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, neboť proti němu byl podán odpor, bylo stěžovatelce napadeným rozsudkem okresního soudu ve stejném rozsahu vyhověno. Odvolání stěžovatelky proti výroku II., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nebylo vyhověno a rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyčíslila své náklady podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 12 103,60 Kč, přičemž okresní soud jí přiznal náhradu nákladů řízení pouze ve výši 3 682 Kč, neboť aplikoval ustanovení §14b odst. 1 advokátního tarifu.
Stěžovatelka s nákladovým rozhodnutím soudů nesouhlasí. Má za to, že ve věci rozhodující soudy napadenými rozhodnutími porušily princip legitimního očekávání, který v tomto případě představuje očekávanou náhradu nákladů řízení spojenou s uplatněním pohledávky stěžovatelky, dále porušily princip rovnosti stran v občanském soudním řízení a stěžovatelka byla dotčena i v právu vlastnit majetek. Je přesvědčena, že aplikací ustanovení §14b odst. 1 advokátního tarifu dochází k poškození věřitele a zvýhodnění dlužníků.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
II.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadená soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemají.
Dále je nutno uvést, že z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelce místo částky 12 103,60 Kč byla přiznána toliko částka 3 682,- Kč. Z uvedeného vyplývá, že rozdíl obou částek spadá do tzv. bagatelních sporů. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadená rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Shora nastíněné zásady přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení je třeba vztáhnout i na projednávanou věc. Nadto Ústavní soud uvádí, že obdobnou ústavní stížností téže stěžovatelky s téměř shodnou argumentací se zabýval již v usneseních sp. zn. IV. ÚS 3632/14, III. ÚS 251/15 a IV. ÚS 1199/15, přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat.
Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů bylo ve věci aplikováno ustanovení §14b odst. 1 advokátního tarifu ve znění novely provedené vyhláškou č. 120/2014 Sb. Krajský soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) a důkladně popsal své úvahy při aplikaci uvedeného ustanovení. Zdůraznil, že v projednávané věci bylo řízení zahájeno návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, vyhotoveném na příslušném elektronickém formuláři, a to stěžovatelkou, která je postupníkem původního věřitele, tj. banky. Jak vyplývá ze samotných tvrzení stěžovatelky obsažených v podaném odvolání a k němu přiložených listin, stěžovatelka ve skutkově i právně obdobných věcech podává takové návrhy opakovaně, přičemž charakter vzoru návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu není podle krajského soudu vyloučen tím, že stěžovatelka opakovaně používá několik jeho verzí pro rozdílné typy smluv sjednaných právním předchůdcem stěžovatelky.
Ústavní soud shledává nastíněné závěry krajského soudu jako ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod je z ústavního hlediska jakkoli zpochybňovat. Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelky, že v řízení nebyl naplněn princip legitimního očekávání a rovnosti stran. Porušení těchto atributů totiž nelze dovozovat z postupu soudu, který aplikuje ustanovení, jež jsou součástí právního řádu, a to za situace, kdy řádně odůvodněná rozhodnutí soudu jsou podložena provedenými důkazy.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadená rozhodnutí nelze označit za svévolná a závěry ve věci učiněné nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Vladimír Sládeček v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu