ECLI:CZ:US:2015:4.US.2538.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2538/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Veroniky Škudrnové, zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Praha 8, Karolinská 661/4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2015 č. j. 35 Co 223/2015-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 8. 2015, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Před Obvodním soudem pro Prahu 4 bylo pod sp. zn. 11 C 349/2014 vedeno řízení o žalobě obchodní společnosti GV Reality s.r.o. (dále jen "žalobkyně") proti stěžovatelce o zaplacení částky 864,32 Kč s příslušenstvím. V jeho průběhu vzala žalobkyně žalobu zpět, protože stěžovatelka uhradila její nárok. Usnesením ze dne 20. 5. 2015 č. j. 11 C 349/2014-52 tak bylo předmětné řízení zastaveno (výrok I) a stěžovatelce byla podle §146 odst. 2 o. s. ř. uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 000 Kč, představující zaplacený soudní poplatek (výrok II). Posledně uvedený výrok byl následně k odvolání stěžovatelky potvrzen usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 5. 6. 2015 č. j. 35 Co 223/2015-64.
3. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud se ve svém usnesení dopustil zjevné libovůle při rozhodování a zcela ignoroval její námitky i poukaz na odlišné řádně odůvodněné rozhodnutí vydané v prakticky totožné věci. Především se neměl vypořádat s její argumentaci, podle níž předžalobní výzva žalobkyně nesplňovala náležitosti předepsané §142a odst. 1 o. s. ř., pročež nemohla mít ani právo na náhradu nákladů řízení. Zároveň neměl přihlédnout k tomu, že zvýšení soudního poplatku ze 400 Kč na 1 000 Kč zavinila žalobkyně chybou v psaní, v jejímž důsledku nebylo možné vydat elektronický platební rozkaz, u něhož by byl soudní poplatek nižší.
II.
4. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Zároveň je však zjevně neopodstatněná.
5. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde přitom i v projednávané věci.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně vyjádřil názor, že rozhodnutí, jejichž předmětem je bagatelní částka, vzhledem k zanedbatelnosti jimi způsobeného zásahu do subjektivních práv obvykle nemohou založit porušení ústavně zaručených práv a svobod. Výjimku lze připustit pouze v případech extrémních pochybení obecného soudu, zejména jsou-li dotčeny základní principy, na nichž je založen spravedlivý proces [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 1685/11 ze dne 21. 11. 2011 (N 198/63 SbNU 307)]. Obdobná kritéria ústavněprávního přezkumu se standardně uplatní i v případech, kdy ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů soudního řízení [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9) nebo nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61)].
7. V daném případě obecné soudy uložení povinnosti stěžovatelce, aby zaplatila na náhradě nákladů řízení částku 1 000 Kč, řádně odůvodnily, přičemž v jejich závěrech nelze spatřovat svévoli či jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval kasační zásah Ústavního soudu. Předžalobní výzva navíc zjevně splňovala náležitosti plynoucí z ustanovení §142a odst. 1 o. s. ř. Základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny tudíž nebylo porušeno. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadeného usnesení.
8. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu