ECLI:CZ:US:2015:4.US.2590.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2590/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti K. V., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem se sídlem Praha, Národní 340/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015 č. j. 6 Tdo 664/2015-18, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. 6 To 27/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. 6 T 274/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2015 a doplněné podáním ze dne 20. 10. 2015 stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2, 3 a 4, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 36 měsíců. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
K porušení výše uvedených práv mělo podle stěžovatele dojít tím, že soudy nehodnotily důkazy na základě vlastního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu. Stěžovatel především nesouhlasí s hodnocením svědeckých výpovědí. Konkrétně uvádí, že z provedeného dokazování a odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývají důvody, pro které se obecné soudy rozhodly považovat výpovědi určitých svědků za "nevěrohodné a uplacené". Nesouhlasí ani s tím, jak soudy hodnotily závěr znaleckého posudku. K porušení práva na spravedlivý proces mělo rovněž dojít v souvislosti se špatným zdravotním stavem stěžovatele, který je němý a velmi špatně slyší. Stěžovatel tvrdí, že v průběhu soudního řízení neměl dostatečný prostor vyjádřit se ke svému obvinění a k prováděnému dokazování, čímž bylo porušeno jeho právo na tlumočníka a na plnohodnotnou účast na řízení. Porušení ústavních práv stěžovatele měla způsobit i absolutní pasivita jeho obhájce, kterou je třeba brát v potaz z hlediska "odkázanosti" stěžovatele na obhájce. V takovém případě by nereflektování pochybení jeho obhájce znamenalo "naprostou a nenapravitelnou rezignaci na garance spravedlivého procesu".
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Stejně jako v řadě předchozích případů musí Ústavní soud nejprve připomenout, že podle čl. 90 Ústavy jen trestnímu soudu přísluší rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95).
Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, výše uvedenou argumentaci stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení, přičemž soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. Soud prvního stupně srozumitelně objasnil hodnocení důkazů a důvody, které jej vedly k závěrům obsaženým v napadeném rozsudku, mj. logickým způsobem vysvětlil, proč nelze považovat znalecký posudek předložený stěžovatelem za věrohodný. Městský soud v Praze se přesvědčivým způsobem vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele, zopakovaným i v ústavní stížnosti, včetně těch, které se týkaly dodržení pravidel spravedlivého procesu ve vztahu ke zdravotnímu stavu stěžovatele. V této souvislosti mimo jiné konstatoval, že se přesvědčil, že stěžovatel zcela bezpečně reaguje na průběh řízení a své poznámky či dotazy předkládá soudu za použití tabletu. Pokud stěžovatel poukazoval na vybití baterek k naslouchátku, odvolací soud konstatoval, že měl možnost na takový problém upozornit, avšak nic takového neučinil.
Rovněž dovolací soud se důkladně zabýval námitkou stěžovatele týkající se dodržení jeho obhajovacích práv ve vztahu k jeho zdravotnímu stavu. Uvedl, že z protokolu sepsaného se stěžovatelem neplyne, že by nebyl schopen uplatnit svoji obhajobu způsobem, který by odpovídal jeho vůli. Obdobné lze podle dovolacího soudu uvést i o soudním řízení, v němž stěžovatel po obsahové stránce navázal na obhajobu uplatněnou v přípravném řízení. Komunikace stěžovatele - prostřednictvím technického prostředku - je protokolem o veřejném zasedání doložena i ve vztahu k odvolacímu soudu. Nejvyšší soud se podrobně zabýval i ostatními námitkami stěžovatele a pečlivě objasnil důvody, které jej vedly k odmítnutí jeho dovolání.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal, že by postupem soudů došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele a tedy ani důvod pro svůj kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O návrhu na přednostní projednání Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu