ECLI:CZ:US:2015:4.US.2653.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2653/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti V. V. V., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 5. 2015 č. j. 18 T 7/2011-904 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2015 č. j. 7 To 232/2015-918, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práv ve smyslu čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
Ze spisového materiálu vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 11. 2011 č. j. 18 T 7/2011-755, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2012 č. j. 3 To 518/2011-818, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 38 měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou a trest propadnutí věci. Dne 1. 2. 2012 došlo k nařízení výkonu trestu odnětí svobody v této trestní věci. Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. 3. 2014 č. j. 18 T 7/2011-828 byla do výkonu trestu započítána doba trvání vazby od 14. 8. 2010 v 18:15 hodin do dne 1. 2. 2012.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2013 č. j. 52 T 4/2012-956, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2013 č. j. 2 To 39/2013-1092, byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným úmyslným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. 18 T 7/2011 byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 11,5 roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a dále trest vyhoštění a trest propadnutí věci. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. 18 T 7/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2012 sp. zn. 3 To 518/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V této trestní věci, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 4/2012 byl dne 30. 4. 2013 nařízen výkon trestu odnětí svobody.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015 č. j. 3 Tdo 329/2015-57 bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 2 To 39/2013 v části výroku, v níž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele, a dále rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2013 sp. zn. 52 T 4/2012 v části týkající se stěžovatele, a dále všechna další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Brně bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Téhož dne 6. 5. 2015 Nejvyšší soud přikázal propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2013 sp. zn. 52 T 4/2012 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 2 To 39/2013 a převedení stěžovatele do výkonu trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. 18 T 7/2011 v trvání 38 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
Okresní soud ve Znojmě ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že podle §92 odst. 2 trestního zákoníku a §334 odst. 1 trestního řádu se stěžovateli započítává do trestu odnětí svobody v trvání 38 měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou, uloženého rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 11. 2011 č. j. 18 T 7/2011-755, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2012 č. j. 3 To 518/2011-818, vykonaná část trestu odnětí svobody od 2. 2. 2012 v 00:00 hodin do 30. 4. 2013. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy do trestu odnětí svobody nezapočetly dobu, kdy za trestnou činnost, za kterou mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 38 měsíců, vykonával souhrnný trest uložený Krajským soudem v Brně v době od 30. 4. 2013 do 6. 5. 2015. S odkazem na čl. 4 odst. 4 Listiny stěžovatel tvrdí, že v dané situaci je povinností soudů rozhodovat o zápočtu trestu takovým způsobem, aby stěžovatel nemusel strávit ve výkonu trestu dobu delší než pravomocně uložený trest odnětí svobody 38 měsíců. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, podle kterého předmětné období nelze započítat do výkonu trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 18 T 7/2011, a je možné jej započíst pouze v trestní věci Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 4/2012, pokud by došlo k novému rozhodnutí o vině a ukládání trestu. Podle stěžovatele je nejlepším a logickým řešením, aby doba výkonu trestu odnětí svobody v době od 30. 4. 2013 do 6. 5. 2015 byla započtena do trestu odnětí svobody v trvání 38 měsíců. Pokud by byl Krajským soudem v Brně ve věci sp. zn. 52 T 4/2012 uznán vinným, muselo by dojít k uložení souhrnného trestu, do kterého by se mu započetl i trest vykonaný na základě rozsudku Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 18 T 7/2011.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním otázkám.
Na prvním místě je třeba připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) ve své ustálené judikatuře opakovaně a zřetelně akcentuje princip sebeomezení, který se vztahuje i na případy posuzování ústavnosti omezení osobní svobody v důsledku vazby. Pokud závěry trestních soudů nejsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, jsou odůvodněny poukazem na konkrétní skutečnosti, a pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil k interpretaci institutu započítání vazby a trestu. Přiklonil se k názoru zastávanému i komentářovou literaturou, že smyslem tohoto institutu je naplnění zásady zákazu dvojího potrestání za tentýž čin, zakotvené v čl. 40 odst. 5 Listiny (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3307/11 či IV. ÚS 2044/11). Jeho cílem tedy rozhodně není sanace jakéhokoliv jiného případného porušení osobní svobody jednotlivce, zaručené v čl. 8 odst. 1 Listiny. Započítání vazby a trestu je upraveno v ustanovení §92 trestního zákoníku (téměř shodné bylo i ustanovení §38 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009). V odst. 2 uvedeného ustanovení je stanoveno, že pokud byl pachatel soudem nebo jiným orgánem potrestán a došlo k jeho novému odsouzení pro týž skutek, započítá se mu vykonaný trest do uloženého trestu, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li pachateli trest úhrnný nebo souhrnný nebo společný trest za pokračování v trestném činu. Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že vykonaný trest je možné započítat jen do trestu, který byl uložen za tentýž skutek.
V souladu s výše uvedeným nelze tedy Okresnímu soudu ve Znojmě vytýkat, že stěžovateli nezapočetl dobu od 30. 4. 2013 do 6. 5. 2015, tj. dobu výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 4/2012, tedy v jiné trestní věci, ačkoli se v uvedené době jednalo o výkon souhrnného trestu.
Krajský soud v Brně v ústavní stížností napadeném usnesení srozumitelně vysvětlil, že stěžovateli byla pravomocně započítána doba, po kterou v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 8 T 7/2011 vykonával vazbu, tedy doba od 14. 8. 2010 do 1. 2. 2012. Následně za situace, kdy byl zrušen souhrnný trest, přicházelo v úvahu započítat do výkonu trestu faktickou dobu, kterou od 1. 2. 2012 stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody vykonával, tedy období od 2. 2. 2012 do 30. 4. 2013. Pokud se týká období od 30. 4. 2013 do 6. 5. 2015, odvolací soud uvedl, že je zřejmé, že v té době stěžovatel vykonával trest odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 4/2012, tedy v jiné trestní věci. Odvolací soud též poukázal na to, že po zrušení rozsudku, kterým byl uložen souhrnný trest, Nejvyšší soud přikázal, aby stěžovatel byl z výkonu trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 4/2012 propuštěn a převeden ke zbytku výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 18 T 7/2011. Pokud jde o období od 30. 4. 2013 do 6. 5. 2015, nelze jej podle závěru odvolacího soudu započítat do výkonu trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 18 T 7/2011. Odvolací soud též konstatoval, že o tomto období by bylo případně nutné rozhodnout zápočtem v trestní věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 4/2012, pokud by došlo k novému rozhodnutí o vině a ukládání trestu.
K námitce stěžovatele, že posledně uvedený závěr odvolacího soudu opomíjí základní povinnost všech orgánů veřejné moci (včetně soudů) postupovat tak, aby nikomu žádná újma nevznikla, je třeba konstatovat, že vzhledem k tomu, že se jedná o dvě různé trestní věci, je z hlediska výkonu trestu třeba odlišovat dvě rozličné situace. Jednou je povinnost stěžovatele vykonat trest uložený mu pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. 18 T 7/2011. Výkon tohoto trestu nelze zaměňovat s dalším řízením v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 4/2012, jejíž nové projednání a rozhodování bylo tomuto soudu přikázáno na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015 č. j. 3 Tdo 329/2015-57. Pokud by došlo ke směšování těchto dvou řízení, mohlo by dojít k situaci, že by stěžovatel trest uložený mu pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. 18 T 7/2011 podle tohoto rozsudku nevykonal.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a proto v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu