ECLI:CZ:US:2015:4.US.2665.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2665/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti ZONAS a.s., IČ: 27826309, se sídlem Olomouc, Horní náměstí 14/17, zastoupené Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Brno, Údolní 567/33, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. července 2015 č. j. 1 As 126/2015-63 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2015 č. j. 62 A 111/2013-393, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. září 2015, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudu z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i principů obsažených v čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3, čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky.
2. Před Krajským soudem v Brně (dále též "krajský soud") je vedeno řízení o žalobě, jíž se nejvyšší státní zástupce podle §66 odst. 2 soudního řádu správního domáhá zrušení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 28. prosince 2010 č. j. 14553-8/2010-ERU. Tímto rozhodnutím byla udělena licence na výrobu elektřiny obchodní společnosti FVE 28 s.r.o., která měla v předmětném soudním řízení postavení osoby zúčastněné na řízení. Uvedená společnost zanikla dne 1. dubna 2015, kdy byl proveden její výmaz z obchodního rejstříku. Jejím právním nástupcem se stala stěžovatelka, s níž se prvně uvedená společnost sloučila a na kterou tak přešly její práva a povinnosti.
3. Podáním, jež bylo doručeno dne 13. dubna 2015, stěžovatelka oznámila soudu zánik společnosti FVE 28 s.r.o. Zároveň mu sdělila, že bude uplatňovat práva coby osoba zúčastněná na řízení. Usnesením ze dne 25. května 2015 č. j. 62 A 111/2013-393 rozhodl Krajský soud v Brně podle §64 soudního řádu správního ve spojení s §107 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, že v řízení bude dále pokračováno jako s osobou zúčastněnou na řízení právě se stěžovatelkou. Z jeho odůvodnění rovněž vyplývá, že se neztotožnil s jejím názorem, podle něhož za situace, kdy výmazem společnosti FVE 28 s.r.o. zanikla i jí udělená licence, je namístě řízení zastavit. Zánik licence totiž nemění nic na tom, že předmětem řízení je otázka zákonnosti rozhodnutí o jejím udělení, které nadále existuje a které je možné zrušit.
4. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že ji usnesením ze dne 22. července 2015 č. j. 1 As 126/2015-63 odmítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka se v řízení před krajským soudem domáhala svého postavení osoby zúčastněné na řízení a v tomto směru jí napadeným rozhodnutím bylo vyhověno. Kasační stížností proto nebrojila proti samotnému výroku rozhodnutí, ale jen proti jeho důvodům, v důsledku čehož byla tato stížnost podle §104 odst. 2 soudního řádu správního nepřípustná. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že z dikce §34 tohoto zákona nevyplývá, že by měl soud vydávat rozhodnutí o tom, zda osoba uplatňující práva osoby zúčastněné na řízení skutečně splňuje podmínky tohoto ustanovení. Pakliže tak ovšem učinil, tento jeho postup, byť zákonem nepředvídaný, se nemohl negativně dotknout sféry stěžovatelky, neboť pouze deklaruje uvedenou skutečnost. Závěrem usnesení se uvedený soud ztotožnil s úvahou, že zánikem licence nedošlo k zániku rozhodnutí, kterým byla tato licence udělena. Předmět soudního řízení správního tak zůstal nezměněn a nadále jím je přezkum tohoto rozhodnutí. Pro případné zastavení řízení nebyly splněny zákonné podmínky.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatelka vytýká napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu, že se jím na jedné straně konstatuje postup soudu praeter legem, na straně druhé se však kasační stížnost odmítá. Je přitom zřejmé, že krajský soud neměl oprávnění rozhodnout o otázce připuštění osoby zúčastněné na řízení, pročež je jeho rozhodnutí již z tohoto důvodu nezákonné. V rámci svého odůvodnění pak Nejvyšší správní soud navíc stvrzuje účelovou konstrukci o dichotomii licence a rozhodnutí o jejím udělení, v jejímž důsledku je apriorně vyloučen jeden ze zákonných způsobů řešení žaloby nejvyššího státního zástupce, a to její odmítnutí. Závěrem stěžovatelka poukazuje na poradu mezi Energetickým regulačním úřadem a Nejvyšším státním zastupitelstvím, na které byly nezákonně sjednávány podmínky spolupráce mezi těmito orgány, a poradu konanou pravděpodobně v dubnu 2015 mezi soudci Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu a zástupci Nejvyššího státního zastupitelství, jejímž předmětem mohla být dohoda o postupu v případě podaných žalob nejvyššího státního zástupce v oblasti fotovoltaiky. Tyto skutečnosti podle jejího názoru vzbuzují pochybnost, zda ze strany výkonné moci nedošlo k jednání, které by za určitých okolností mohlo ovlivnit nezávislost soudů.
III.
Opodstatněnost ústavní stížnosti
6. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i všechny zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.
7. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tento závěr lze vztáhnout i na projednávanou ústavní stížnost.
8. Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení Nejvyššího správního soudu se přesvědčivě vypořádává jak s otázkou zákonnosti usnesení krajského soudu, tak s možným dopadem tohoto usnesení do právní sféry stěžovatelky. Dospívá přitom k správnému závěru, že v jeho důsledku k žádnému porušení jejích práv, potažmo práv základních, dojít nemohlo. Pokud stěžovatelka brojí i proti některým dalším úvahám obsaženým v odůvodnění těchto usnesení, tato skutečnost není způsobilá opodstatnit jejich zrušení v tomto řízení. Krajský soud totiž svým usnesením nerozhodoval o návrhu na zastavení řízení, k němuž se tyto úvahy vztahují, nýbrž pouze o tom, zda má stěžovatelka postavení osoby zúčastněné na řízení, o čemž není mezi účastníky řízení sporu. Za této situace nelze v napadených usneseních spatřovat ani svévoli ze strany správních soudů ani žádný jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, zejména jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. V podrobnostech postačí odkázat na relevantní části odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu.
9. Jen pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelkou předestřené úvahy zpochybňující nezávislost soudního rozhodování v dané věci jsou ryze spekulativní a bez jakéhokoliv relevantního průmětu do posouzení její ústavní stížnosti.
10. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu