ECLI:CZ:US:2015:4.US.2666.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2666/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jakuba Dvořáka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1773/2013-127 ze dne 14. 7. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl výrokem č. I změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2013 č. j. 22 Co 452/2012-90 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. srpna 2013 č. j. 21 C 263/2011-64 tak, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2005 sp. zn. 1 Nt 121/2005, kterým byl žalobce vzat do vazby, jakož i faktickým výkonem vazby žalobce došlo k porušení jeho základního práva na osobní svobodu, a výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení ani dovolacího řízení.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byla z důvodu promlčení zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 326 000 Kč a konstatování, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2005 sp. zn. 1 Nt 121/2005, kterým byl stěžovatel vzat do vazby, došlo k porušení jeho základního práva na osobní svobodu. Městský soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil, jak je shora uvedeno. V odůvodnění uvedl, že soudy obou stupňů správně považovaly za promlčenou náhradu nemajetkové újmy v penězích (srov. rozsudek Velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Co 3161/2008), avšak tento závěr se neuplatní v případě náhrady nemajetkové újmy ve formě konstatování porušení práva, neboť konstatování porušení práva se podle ustanovení §100 odst. 2 věta první obč. zák. jako právo osobní nepromlčuje. Nejvyšší soud dodal, že na tomto závěru nic nemění současná právní úprava, podle níž se nároky na náhradu nemajetkové újmy v podobě konstatování porušení práva nebo omluvy podle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zák. č. 82/1998 Sb.") promlčují. O nákladech řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím i dovolacím bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b, §224 odst. 2, §151 a §142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce uplatnil dva samostatné nároky, přičemž co do požadavku na konstatování porušení práva byl úspěšný a co do požadavku na přiznání finančního zadostiučinění neúspěšný. Z hlediska procesního posouzení úspěchu pak nelze hovořit ani o úplném úspěchu ani o úplném neúspěchu žalobce, přičemž úspěch obou procesních stran je stejný, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím ani soudem dovolacím.
Stěžovatel s právními závěry soudů, pokud jde o výrok o nákladech řízení, nesouhlasí. Namítá, že rozhodnutí je v rozporu s konstantní judikaturou, podle níž za úspěch ve vztahu k náhradě nákladů řízení u žalob požadujících zadostiučinění podle zák. č. 82/1998 Sb. se považuje úspěch v základu věci a nikoliv co do výše požadovaného nároku. V této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 170/99, II. ÚS 3388/11 a I. ÚS 1310/09.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý (řádný) proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před ostatními soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1310/09, I. ÚS 1505/08, II. ÚS 2412/10, II. ÚS 3388/11) rovněž plyne, že pokud soud rozhoduje o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění podle §31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., jedná se o situaci, kdy výše plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu §136 o. s. ř., a přizná-li soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., jež umožňuje částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Není totiž na místě, aby žalobce za ne zcela přiléhavý odhad uplatněného nároku byl "sankcionován" nepříznivým rozhodnutím o náhradě nákladů řízení.
O takovou situaci však v projednávané věci nešlo. V daném případě byl totiž stěžovatel úspěšný pokud jde o konstatování porušení práva, nicméně co do požadované částky byl s ohledem na promlčení nároku zcela neúspěšný. Ze strany soudů tak vůbec nedošlo k rozhodování o výši (přiměřenosti) požadované částky, jež by záviselo na volné úvaze soudu ve smyslu §136 a §142 odst. 3 o. s. ř. Tuto okolnost Nejvyšší soud zohlednil při rozhodování o nákladech řízení, když postupoval podle §142 odst. 2 o. s. ř. a ve svém rozhodnutí promítl skutečnost, že úspěch obou procesních stran byl stejný.
Ústavní soud připomíná, že stejně jako v ostatních případech i při posuzování náhrady nákladů řízení ve věcech odpovědnosti státu vždy vychází z konkrétních okolností každé věci a, jak bylo zmíněno, k problematice nákladů řízení přistupuje zdrženlivě. Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněno a při rozhodování o nákladech řízení byl zohledněn výsledek sporu u soudů všech stupňů. Za daných okolností neshledal v postupu dovolacího soudu pochybení, které by mohlo založit porušení práva na spravedlivý (řádný) proces (srov. obdobně sp. zn. IV. ÚS 1225/13, II. ÚS 3075/13, I. ÚS 3399/13, II. ÚS 510/14).
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud jde o poukaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 170/99, v němž byla řešena obdobná problematika náhrady nákladů v řízení na ochranu osobnosti podle §13 obč. zák., není případný. Šlo o odlišnou situaci, kdy (relativně úspěšný) žalobce měl hradit žalovanému náklady odvolacího řízení, přičemž rozhodnutí soudů nebyla řádně odůvodněna.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu