ECLI:CZ:US:2015:4.US.2682.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2682/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici v Litoměřicích, právně zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Česká Lípa, Sokolská 295, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2013, č.j. 49 T 17/2012-2031, a Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2014, č.j. 9 To 88/2013-2117, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2014, č.j. 3 Tdo 579/2014-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odstavci 2, v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odstavce 1 a 3 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let do věznice s dozorem; poškozené pak odkázal s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze shora citovaným rozsudkem tak, že zrušil napadený rozsudek ohledně stěžovatele, a nově jej shledal vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odstavců 1 a 3 písmeno b) trestního zákona, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 3 let do věznice s dozorem a jednu poškozenou odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soudy dospěly k nezpochybnitelnému závěru, že se dopustil trestné činnosti, přestože napadená rozhodnutí trpí vážnými vadami. Soudy se nevypořádaly se všemi námitkami, z čehož plyne, že pochybnosti o správnosti skutkových zjištění existují. Důkazy byly hodnoceny účelově v neprospěch stěžovatele, zejména pokud se jedná o uznání dluhu stěžovatelem a o úhradě jeho části. Stěžovatel namítá, že jeho jednání je založeno na občanskoprávní a nikoli trestněprávní odpovědnosti. Důkazy svědčící v prospěch stěžovatele měly být podle jeho přesvědčení vyhodnoceny nesprávně. Podle stěžovatele není v jeho jednání dána společenská nebezpečnost, ale toliko odpovědnost ve smyslu §12 odstavce 2 trestního zákoníku. Stěžovatel postupoval v rámci podnikatelského rizika, a v době hospodářské recese tak byl nucen získat zakázky za každou cenu. Tuto okolnost soudy vůbec neposuzovaly a možná si jí ani nebyly vědomy. Soudy zhodnotily důkazy v rozporu s ustanovením §2 odstavci 5 a 6 trestního řádu, některé přitom pominuly, a tím porušili subsidiaritu trestní represe. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 17/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Z předloženého spisu je patrné, že stěžovatel od samého počátku nesouhlasil s posouzením jeho jednání jako trestného činu. Toho se měl dopustit tím, že úspěšně nabídl k prodeji na leasing vozidlo, které nikdy nevlastnil. Tím vznikla poškozené leasingové společnosti značná škoda, blížící se škodě velkého rozsahu. Nalézací soud proto přistoupil k udělení nepodmíněného trestu. V rámci odvolacího řízení vrchní soud zohlednil snahu stěžovatele eliminovat právě výši škody, nicméně neshledal důvody pro podmíněné odložení výkonu trestu.
Soudy opakovaně a důkladně posuzovaly okolnosti případu a důkazy hodnotily samostatně i ve vzájemné souvislosti. Pokud neuvěřily obhajobě stěžovatele, případně důkazy předložené v řízení zhodnotily jinak, než jak stěžovatel očekával, nevybočily z mezí, které jim příslušné právní předpisy stanoví. Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). V rámci provedeného dokazování soudy přezkoumatelným způsobem vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelu dokazování v trestním řízení, jímž je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odstavec 5 trestního řádu) soudy dostály. Zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího i odvolacího soudu odpovídá. Splňují-li rozhodnutí soudů tyto náležitosti, nelze namítat porušení zásad spravedlivého procesu. Neprovedení některých důkazů za současného uznání viny by znamenalo porušení procesní zásady in dubio pro reo jen za situace, kdy hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Tak tomu však v projednávané věci nebylo. Rovněž závěr stěžovatele, že jeho jednání není podřaditelné pod trestním zákonem definované trestné činy, nemá v provedeném řízení oporu.
Stěžovatel neuvedl žádnou novou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu