ECLI:CZ:US:2015:4.US.2714.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2714/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jiřího a Florentiny Chroustovských, zastoupených JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem Vinohradská 3330/220a, 100 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 424/2015-85 ze dne 24. 6. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 333/2014-68 ze dne 2. 10. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 31 C 115/2013-42 ze dne 22. 5. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatelů, kteří se po státu domáhali zaplacení celkem 424.000,- Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout nepřiměřeně dlouhým soudním řízením (průtahy) ve věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 7 C 137/2002, v níž se stát po stěžovatelích domáhal zaplacení částky ve výši 145.000,- Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení stěžovatelů, kterým byl poskytnut státní příspěvek na výstavbu rodinného domku. Jelikož stěžovatelé domek nepostavili v určené lhůtě, vyzval je stát k vrácení státního příspěvku, což stěžovatelé (v dané lhůtě) neučinili, a proto se obrátil na soud.
Proti rozsudku nalézacího soudu podali stěžovatelé odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správný potvrdil. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle §243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud přistoupil k odůvodnění napadeného rozhodnutí natolik formalisticky, že nelze v žádném případě hovořit o tom, že by se vypořádal s přednesenými argumenty a že by řádně odůvodnil svůj závěr o tom, že je namístě dovolání odmítnout, aniž by je podrobil věcnému přezkumu. Na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovatelé dle svých slov nevědí, proč jejich argumentace nebyla úspěšná, neboť Nejvyšší soud jim to v odůvodnění napadeného rozhodnutí nesdělil. Stěžovatelé dále považují argumentaci odvolacího soudu stran dodatečné vědomosti o existenci řízení, jakož i uhrazení žalované částky již v roce 2004 za zjevně rozpornou s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, a sice ve vztahu k posouzení otázky, kdy řízení začíná, kdy končí a co vše je potřeba považovat za součást řízení pro posouzení toho, zda je délka řízení přiměřené. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde výhrady stěžovatelů směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o dovolání opírající se o ustanovení §236, §237 a násl. o. s. ř. v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U rozhodnutí o dovolání dle platné právní úpravy, nemají-li původ ve formálních či procesních vadách návrhu, lze z ústavně právního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud své rozhodnutí dostatečně objasnil.
Nejvyšší soud ve svém výkladu vyšel toliko z dvou dílčích právních závěrů, na nichž bylo rozhodnutí soudu odvolacího založeno, a to jednak z nevědomosti stěžovatelů o probíhajícím řízení, jednak ze ztráty významu řízení pro stěžovatele po zastavení exekučního řízení v prosinci 2004. Tomu pak dovolací soud přizpůsobil též rozsah své přezkumné činnosti a poukázal na to, že tyto konkrétní právní úvahy jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na niž odkázal. Stěžovatelům lze přisvědčit potud, že Nejvyšší soud beze slova pominul jejich argumenty vztahující se k jiným dílčím závěrům, nicméně s ohledem na skutečnost, že na těchto dalších stěžovateli vznesených právních otázkách rozsudek soudu druhé stolice (přinejmenším primárně) nespočíval, nebyly tyto otázky způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Tuto skutečnost měl dovolací soud v odůvodnění svého usnesení také uvést. Tato výtka ovšem nečiní napadené rozhodnutí neústavním, poněvadž na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit nemůže.
Klíčovou pro posouzení důvodnosti nároku stěžovatelů na odškodnění však ve skutečnosti byla především jejich procesní pasivita a nedosažitelnost, které se na délce řízení projevily výrazným způsobem, jak také konstatoval soud prvního stupně. Zejména nelze v této spojitosti ponechat bez povšimnutí skutečnost, že stěžovatelé poté, co prokazatelně nabyli vědomosti o existenci předmětného řízení a v něm vydaného rozsudku v srpnu 2004, nevyvíjeli žádnou procesní aktivitu až do července 2009, kdy teprve podali odvolání. Přitom je třeba současně zdůraznit, že nikdy nepodali stížnost na průtahy v řízení ani návrh na určení lhůty (což ostatně v ústavní stížnosti ani nepopírají, resp. tuto problematiku vůbec nerozebírají). Již proto nelze mluvit o porušení práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť vůbec nevyužili procesní prostor, který jim právní řád k ochraně jejich procesních práv poskytoval. Vyčerpání všech dostupných prostředků nápravy tvoří základní předpoklad pro úvahy o možném porušení práva na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny a jako červená nit se line napříč judikaturou Ústavního soudu. Nalézací soud nepochybil, pakliže (mimo jiné) na tomto základě žalobu zamítl, neboť reflektoval ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., dle kterého lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje, čemuž stěžovatelé zjevně nedostáli.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu