ECLI:CZ:US:2015:4.US.2717.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2717/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petra Kliky, zastoupeného JUDr. Janou Milotínskou, advokátkou se sídlem K Presům 1078, Chrudim, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 38 Cm 1/2010-332 ze dne 16. 10. 2012, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 480/2012-363 ze dne 25. 2. 2013, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2107/2013-439 ze dne 27. 5. 2015 a návrhu na zaplacení nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí krajského a vrchního soudu, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na obnovu řízení, a rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že krajský soud, aniž se zabýval otázkou, zda stěžovatelem uplatněné skutečnosti představují důvod pro povolení obnovy řízení podle ustanovení §228 o. s. ř., zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod č. j. 38 Cm 1/2010, neboť byla podána opožděně. Vrchní soud jeho rozhodnutí potvrdil.
Nejvyšší soud dospěl ke shodnému závěru, že za situace, kdy žaloba na obnovu řízení byla podána 22. června 2012 a rozsudek, kterého se předmětná žaloba týká, nabyl právní moci 11. července 2007, byla žaloba na obnovu řízení podána po uplynutí lhůty stanovené ustanovením §233 o. s. ř. V odůvodnění rozhodnutí rozvedl, že podle §235 odst. 2 o. s. ř. bylo-li proti žalobou napadenému rozhodnutí podáno také dovolání, nepočítá se do běhu lhůt podle §234 odst. 1 až 4 o. s. ř. doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu. Ustanovení §234 odst. 1 až 4 o. s. ř., na které odkazuje §235 odst. 2 o. s. ř., potom upravuje lhůty k podání žaloby pro zmatečnost. Lhůty k podání žaloby na obnovu řízení jsou samostatně upraveny v §233 o. s. ř. Zákonodárce tak v ustanovení §235 odst. 2 o. s. ř. výslovně a jednoznačně řeší vyloučení zápočtu doby od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího lhůtu do běhu lhůt pro podání toliko žaloby pro zmatečnost, nikoli žaloby na obnovu řízení. Jde přitom o jinou situaci než je předvídána §235b odst. 3 o. s. ř., kdy zákon v případě podání dovolání proti rozhodnutí upravuje přerušení řízení jak o žalobě pro zmatečnost, tak o žalobě na obnovu řízení, a to až do rozhodnutí dovolacího soudu.
Stěžovatel s uvedeným názorem nesouhlasí. Je přesvědčen, že soudy nesprávně vyložily ustanovení §235 odst. 2 o. s. ř., které odkazuje na §234 odst. 1 a 4 o. s. ř., podle něhož se do běhu lhůty při podání dovolání nepočítá doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu. Do běhu lhůt k žalobě pro zmatečnost se proto nezapočítává doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takovému mu přísluší zasahovat do rozhodovací činnosti ostatních soudů jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je založena na zpochybnění právních závěrů nalézacího, odvolacího i Nejvyššího soudu ohledně počítání lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení. Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Ve svých argumentech tak pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady ostatních soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry.
Je to přitom Nejvyšší soud, jehož poslání spočívá v zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného přístupu zaujímá stanoviska, resp. soudní judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Ústavnímu soudu nepřísluší. Uvedeným způsobem Nejvyšší soud postupoval v dané věci a svým meritorním rozhodnutím odstranil případnou pochybnost, způsobenou vyjádřením odlišného názoru na věc v části komentářové literatury.
Shora nastíněným právním závěrům, podle nichž zákon v ustanovení §235 odst. 2 o. s. ř. výslovně řeší vyloučení zápočtu doby od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího lhůtu do běhu lhůt pro podání toliko žaloby pro zmatečnost, nikoli žaloby na obnovu řízení, tedy nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Pokud jde o náklady řízení, vzhledem k odmítnutí návrhu nebyl dán důvod k postupu podle §62 a §84 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu