ECLI:CZ:US:2015:4.US.2772.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2772/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti PhDr. Hany Pavlů, zastoupené JUDr. Dagmar Unarovou, advokátkou se sídlem Horní lán 1310/10A, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 169/2014-384 ze dne 21. 5. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 210/2008-351 ze dne 11. 3. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky, v původním řízení žalobkyně, dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správný potvrdil v záhlaví citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byla zamítnuta její žaloba na zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené tvrzeným pochybením České advokátní komory (dále též "Komora") v řízení o určení advokáta dle §18 odst. 2 zákona o advokacii za účelem zastupování stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem. Toho se dle žaloby měla Komora dopustit tím, že stěžovatelku nevyrozuměla o podané žádosti, čímž jí marně uplynula lhůta pro podání ústavní stížnosti, a tím i způsobena škoda.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že nalézací soud v řízení porušil zásadu nepřekvapivosti, logičnosti a řádné odůvodněnosti rozhodování, a nepoučil ji podle §118a odst. 2 o. s. ř. o svém odlišném právním názoru, přestože bylo zjevné, že její právní názor na aplikaci ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. na danou věc nesdílí. Stěžovatelka má za to, že z vyjádření vedlejšího účastníka při jednání soudu dne 15. 11. 2013 vyplývá jeho vůle plnit, soud jí měl proto zaslat protokol z jednání, a tím jí umožnit se k obsahu jednání vyjádřit a navrhnout vydání rozsudku pro uznání. Tím, že tak neučinil, jí dle jejího názoru upřel právo plynoucí z §119a o. s. ř. Pokud měl soud za to, že je třeba stěžovatelku poučit podle §118a odst. 3 o. s. ř., měl tak učinit písemným usnesením. Stěžovatelka dále nalézacímu soudu vytkla, že neprovedl její účastnický výslech za situace, kdy neprovedl navržené důkazy, popř. je provedl vadně, a tvrzenou skutečnost tak nebylo možno prokázat jinak než právě jejím účastnickým výslechem. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy, jakož i jejich procesním postupem. V této spojitosti Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti instančně ani jinak nenavazuje na civilní proces, který byl konkrétně v právní věci stěžovatelky završen rozporovaným rozhodnutím odvolacího soudu. To znamená, že přezkumu správnosti soudy zjištěného a interpretovaného skutkového stavu se již před Ústavním soudem nelze úspěšně domáhat, protože jde o výlučnou pravomoc soudů obecných, do které není oprávněn Ústavní soud vstupovat, ledaže zjistí při výkonu této pravomoci exces zakládající porušení ústavně zaručených práv a svobod. Přitom z rozhodnutí žádného ze soudů není patrný jediný (ústavně relevantní) exces, kterého by se dopustily v procesu právního posouzení skutkového stavu, pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci jejich rozhodnutí. Námitky stěžovatelky jsou nadto toliko opakováním argumentů, s nimiž se již soud druhé stolice v dostatečném rozsahu vypořádal.
Pokud jde o námitky vztahující se k absenci poučení dle §118a odst. 2 a 3 o. s. ř., nutno podotknout, že těchto poučení se účastníkovi řízení či jeho zástupci může dostat pouze na jednání, při provádění dokazování, nikoli ovšem jinou formou. Jednání, nařízeného na 15. 11. 2013, se stěžovatelka nezúčastnila, aniž by však byla navrhla jeho odročení, přičemž z procesní aktivity stěžovatelky je zřejmé, že s možností, že jednání bude vedeno (a tím i dokazování prováděno) bez její účasti, byla srozuměna. V takovém případě však nelze rozumně dospět k závěru o procesním pochybení obecných soudů. K námitce neposkytnutí lhůty podle §119a o. s. ř. k podání závěrečného návrhu v písemné podobě nezbývá než uvést, že takový postup soudu zákon nepředvídá. Občanský soudní řád předpokládá, že závěrečné návrhy přednesou účastníci přítomní u jednání po skončení důkazního řízení, a to před skončením jednání, jak plyne z prvého odstavce zmíněného §119a, na který druhý odstavec o závěrečné řeči (návrhu) úzce navazuje.
Pokud jde o výhrady stran tzv. opomenutých důkazů, jedná se o námitku, s níž se již odvolací soud v dostatečném rozsahu vypořádal v odůvodnění svého rozsudku (srov. str. 6), přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. K tomu je třeba poznamenat, že stěžovatelka se sama připravila o možnost případné korekce a kontroly tím, že dokazování bylo prováděno v její nepřítomnosti na jednání, jehož odročení nežádala. Za takové situace je však třeba dospět k závěru, že stěžovatelka efektivně nevyužila procesní prostor, který se jí k ochraně práva na spravedlivý proces nabízel, a proto se ani případné nedostatky v dokazování nemohou stát důvodem pro kasaci stěžovaných soudních rozhodnutí.
Ústavní soud tedy v závěrech obecných soudů učiněných v dané věci nic extrémního, nelogického či zásadně nespravedlivého nezjistil. Soudy svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§157 odst. 2). Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy není dán. Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. ledna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu