ECLI:CZ:US:2015:4.US.2788.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2788/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Hály, zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem Arne Nováka 4, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 54/2015-B-71 ze dne 30. 6. 2015 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 30 INS 32730/2013-B-22 ze dne 4. 2. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně v insolvenčním řízení stěžovatele jako dlužníka rozhodl o ukončení provozu jeho podniku dnem 4. 2. 2015. Toto rozhodnutí stěžovatel následně napadl dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud shora citovaným usnesením tak, že dovolací řízení zastavil, neboť k projednání dovolání proti usnesení soudu prvního stupně není dána funkční příslušnost žádného soudu.
Proti rozhodnutí insolvenčního soudu i dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že definuje-li insolvenční zákon ve svém ustanovení §5 písm. a) jako jednu ze zásad insolvenčního řízení, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, pak je třeba mít na zřeteli, že tato zásada dopadá stejnou měrou nejen na úpadcovy věřitele, ale i na úpadce samotného. Stěžovatel poukázal na to, že v rámci předmětného insolvenčního řízení stěžovatel čelil návrhu insolvenčního správce na skončení provozu jeho podniku. Tento návrh předložila insolvenční správkyně insolvenčnímu soudu dne 27. 1. 2014, aniž by si byla opatřila všechny relevantní informace, údaje a podklady potřebné k posouzení, nakolik dalším provozováním stěžovatelova podniku nemůže docházet k rozmnožování stěžovatelova majetku, a tedy i k širšímu uspokojení jeho věřitelů. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem opožděně podaná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Stěžovatel podal proti usnesení Krajského soudu v Brně jako insolvenčního soudu opravný prostředek, který proti rozhodnutí soudů prvního stupně uplatnit nelze. Dovoláním lze napadnout toliko pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští (§236 odst. 1 občanského soudního řádu). Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který ze své podstaty (neboť může směřovat pouze proti určitým rozhodnutím odvolacích soudů) v sobě logicky zahrnuje povinnost vyčerpat řádný opravný prostředek, jímž je zde odvolání. Je-li pak odvolání proti některým prvoinstančním soudním rozhodnutím vyloučeno, nemůže tu být rozhodnutí odvolacího soudu, jež by bylo lze napadnout dovoláním. Nejvyšší soud proto nepochybil, když dovolací řízení zastavil pro nedostatek funkční příslušnosti k projednání takto podaného dovolání. Stěžovatel byl o nepřípustnosti odvolání řádně poučen v napadeném usnesení soudu prvé stolice. Jestliže i přesto podal proti němu dovolání (aniž by alespoň byl současně učinil další obranné kroky), sám si přivodil zastavení dovolacího řízení.
Vadné uplatnění procesního prostředku v podobě dovolání má však za následek marné uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí insolvenčního soudu, neboť tato lhůta stěžovateli počala běžet již okamžikem, kdy mu bylo toto rozhodnutí krajského soudu doručeno, a nikoli až ode dne doručení usnesení Nejvyššího soudu o zastavení (ze zákona vyloučeného) dovolacího řízení. Objektivně nezpůsobilé dovolání přitom nelze pokládat za poslední procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a proto je nutno na něj pohlížet, jako by byl vůbec nebyl podán.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděně podaný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. října 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu