ECLI:CZ:US:2015:4.US.2813.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2813/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. 76, 506 01 Jičín, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015 č. j. 3 As 112/2015-28 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2015 č. j. 3 As 112/2015-18, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pro tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatel brojil kasační stížností proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015 č. j. 48 A 24/2015-11, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti usnesení Energetického regulačního úřadu ze dne 29. 12. 2014 č. j. 04163-26/2014-ERU. Zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 24. 6. 2015 č. j. 3 As 112/2015-18 obě žádosti zamítl a vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě dvou týdnů zaplatil soudní poplatek a doložil povinné zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tyto povinnosti nesplnil, bylo řízení o jeho kasační stížnosti usnesením ze dne 24. 7. 2015 č. j. 3 As 112/2015-28 zastaveno.
3. Stěžovatel napadl obě usnesení Nejvyššího správního soudu ústavní stížností, neboť má za to, že uvedeným postupem byla porušena jeho základní práva na "účinný prostředek nápravy a ochranu před protiprávním jednáním orgánu veřejné moci, na spravedlivý proces, na přístup k soudu, na výkon spravedlnosti, na rovné zacházení a všeobecný zákaz diskriminace a na legitimní očekávání stěžovatele výkonu soudní moci v souladu se zásadou legality".
4. Dle stěžovatele nebyl Nejvyšší správní soud oprávněn požadovat po něm zaplacení soudního poplatku, neboť jeho kasační stížnost směřovala proti "procesnímu rozhodnutí správního soudu o odmítnutí správní žaloby", přičemž řízení o této tzv. "procesní kasační stížnosti" se nezpoplatňuje. To stěžovatel dovozuje z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015 č. j. 1 As 196/2014-19. Nejvyšší správní soud měl též postupovat svévolně, když dovodil, že stěžovatel neprokázal svoji nemajetnost a odmítl mu ustanovit právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Závěrem se stěžovatel pozastavuje nad kvalitou a schopnostmi české justice, o níž má vypovídat i nerespektování vlastní judikatury ze strany Nejvyššího správního soudu.
II.
5. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015 č. j. 48 A 24/2015-11 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2015 č. j. 3 As 112/2015-18. Po obeznámení se s těmito rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jeho úlohou naopak není nahrazovat roli obecných soudů při výkladu a aplikaci podústavních hmotněprávních či procesněprávních předpisů. Sám totiž ve vztahu k nim není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
7. Ústavní soud neshledal, že by uplatněné námitky stěžovatele jakkoliv zpochybnily napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska. K jeho argumentaci stran poplatkové povinnosti lze stručně uvést, že vychází z nesprávné interpretace výše zmíněného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 196/2014-19. Dle tohoto rozhodnutí nevzniká nová poplatková povinnost tam, kde kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým se rozhoduje o otázkách souvisejících se zajištěním podmínek řízení probíhajícího před krajským soudem. Takovým rozhodnutím je například usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení zástupce, či jiné procesní usnesení učiněné v řízení o žalobě (v podrobnostech lze stěžovatele odkázat na předmětný rozsudek rozšířeného senátu). Kasační stížnost stěžovatele naproti tomu směřovala proti rozhodnutí krajského soudu, jímž byla jeho žaloba odmítnuta pro věcnou nepříslušnost daného soudu, čímž bylo řízení ve věci ukončeno. Nejednalo se proto evidentně o procesní usnesení upravující průběh řízení před krajským soudem.
8. Neopodstatněné jsou i námitky vůči usnesení, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel spatřuje pochybení Nejvyššího správního soudu v tom, že přičetl k jeho tíži nedokázání skutečností, které z povahy věci dokázat nemohl (tzv. negativních skutečností). Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nicméně plyne, že předmětné žádosti zamítl proto, že stěžovatel nijak konkrétně nedoložil, z jakých zdrojů hradí své životní náklady, resp. že jeho tvrzení jsou v tomto ohledu nevěrohodná. Očividně se tedy nejedná o negativní skutečnosti. Napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno a nejeví ani znaky libovůle, formalismu či jiné vady, které by způsobily zásah do ústavních práv stěžovatele.
9. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
10. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť již sám výsledek řízení postup dle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu neumožňuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu