ECLI:CZ:US:2015:4.US.2824.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2824/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti V. J., zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 15/1107, 150 00 Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 41/2015 ze dne 25. 6. 2015 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 49 T 10/2002-1144 ze dne 30. 4. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedenému usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 10/2002. V této věci byl stěžovatel rozsudkem tohoto soudu ze dne 14. 5. 2003 č. j. 49 T 10/2002-807, ve znění rozsudku odvolacího soudu, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 4 trestního zákona, ve znění novely účinné od 1. 1. 2002, a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě škody.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel polemizuje se závěry trestních soudů, které vedly k zamítnutí jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Uvádí, že si není kromě skutkového zjištění o existenci jeho pracovního poměru ke společnosti COBRA-CAR, s. r. o., založeného na zprávě Okresní správy sociálního zabezpečení Mladá Boleslav, které je nově předloženým důkazem minimálně významně zpochybněno, vědom jednoho jediného jiného důkazu, který by byl v původním řízení proveden a jímž by soudy odůvodňovaly svůj závěr o tom, že věděl, že je společnost COBRA-CAR, s. r. o., předlužena a že nevyvíjí a ani nehodlá vyvíjet žádnou činnost, a proto považuje takové odůvodnění, kdy jde v podstatě o pouhé povšechné odvolání se na obsah spisu, za zcela nedostatečné, v nesrozumitelné a nepřezkoumatelné a jako takové vydané v rozporu s principem spravedlivého procesu. Stěžovatel je přesvědčen, že z hlediska řešené otázky jeho informovanosti o stavu společnosti COBRA-CAR, s. r. o., a její faktické činnosti, významné pro posouzení jeho zavinění, je velmi zásadní rozdíl, zda na vyřizování žádosti o úvěr participoval v rámci naplňování dohody o zprostředkování či zda úvěr vyřizoval jako zaměstnanec společnosti. Stěžovatel je toho názoru, že zatímco v případě, že by byl prokázán jeho zaměstnanecký poměr ke společnosti, lze legitimně dovozovat, že věděl o stavu svého zaměstnavatele a jeho faktickém chodu, v případě, že by byla prokázána jen ta skutečnost, že byl k tomuto subjektu v závazkovém vztahu na základě dohody o zprostředkování, nelze pouze z této dovozovat, že věděl, že jde o subjekt ve stavu předluženosti, který žádnou podnikatelskou činnost nevyvíjí a ani vyvíjet nehodlá. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. K jeho uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v §278 odst. 1 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Trestní soudy musí tedy vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstala původní skutková zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů o předložených důkazech a jejich právní relevanci závěry svými a dále "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly, což je stěžovateli dobře známo přinejmenším z jeho vlastního předchozího návrhu na povolení obnovy, v kteréžto věci rovněž podal ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněná odmítnuta (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2940/14 ze dne 16. 12. 2014).
Též v nyní posuzovaném případě se soud prvního stupně v dostatečném rozsahu zabýval argumenty stěžovatele, které ve svém návrhu uvedl. Porovnal nově navrženou skutečnost se skutečnostmi již známými a důkazy již provedenými a objasnil důvody, pro které neshledal naplnění podmínek pro obnovu řízení. Konstatoval především, že ačkoli jde o důkazy, které jsou pro soud nové, resp. jde o důkazy dříve neznámé, nemohou přesto samy o sobě ani ve spojení s již známými a provedenými důkazy vést k jinému, pro stěžovatele příznivějšímu rozhodnutí v dané trestní věci. Tento svůj závěr soud prvé stolice opřel o řadu svědeckých výpovědí a listinných důkazů, z nichž vědomost stěžovatele o předluženosti předmětné obchodní společnosti a především absence úmyslu nadále vyvíjet obchodní, resp. výrobní činnost, byla v trestním řízení bezpečně zjištěna. Pakliže soudy na základě těchto původních zjištění dovodily, že případné neprokázání zaměstnaneckého poměru stěžovatele k dané obchodní společnosti je za této situace bezcenné, poněvadž jeho neexistence nikterak nevylučuje (resp. ani není způsobilá vyloučit) poznatky plynoucí z důkazů, na nichž byl odsuzující rozsudek založen (srov. zejm. str. 3 napadeného usnesení stížnostního soudu), nedopustily se žádného excesu, a jejich úvahy tak jsou odrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Ústavní soud v takové situaci oprávněn zasahovat. Subjektivní přesvědčení stěžovatele o opaku ústavní stížnost důvodnou učinit nemůže.
Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu