ECLI:CZ:US:2015:4.US.2847.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2847/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelů Jaroslava Nedvěda a Jaroslava Nedvěda, právně zastoupených advokátkou JUDr. Marií Nedvědovou, Sokolská 295, Česká Lípa, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 29. 6. 2015 č. j. 1 ZT 167/2015-10 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 5. 8. 2015 č. j. 2 KZT 589/2015-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 9. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí státního zastupitelství.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství ze dne 29. 6. 2015 č. j. 1 ZT 167/2015-10 bylo podle §307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastaveno trestní stíhání obviněného Vlastimila Krause, pro přečiny vydírání a nebezpečného vyhrožování. Tohoto jednání se měl dopustit tím, že dne 22. 11. 2013 vědomě a úmyslně vyhrožoval poškozenému Jaroslavu Nedvědovi, tím, že mu z Litoměřic odeslal vlastnoručně psaný dopis se zněním: "Hochu, neposloucháš! Na 1 hov. kus stačí 1 tableta (není hlídáno), kravín bude taky hezky hořet. Máme několik míst, kde Tě přidusíme, kde se nedovoláš! Pojistka nutná!", což v poškozeném vzbudilo obavu o život. Dne 26. 6. 2014 vyhrožoval Vlastimil Kraus poškozenému Jaroslavu Nedvědovi tím, že mu v Praze z pošty 022 zaslal strojem napsaný dopis ve znění: "Vojenský prostor je celý monitorován (výcvikové středisko armád UN FOR). Jak Tě tam čapnem, zachrání tě 3 miliony (nosit s sebou). Máme přesné informace od realitky. Jinak budeš první, kterého nenajdou!"
Stěžovatelé s rozhodnutím státní zástupkyně nesouhlasili, a proto si proti němu podali stížnost, která však byla ústavní stížností napadeným usnesením krajského státního zastupitelství zamítnuta.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že obě ve věci rozhodující státní zastupitelství si neověřily postoj poškozených k uvedenému postupu, nezkoumaly skutečnost, zda a případně jaká škoda poškozeným vznikla a zda obviněný uzavřel s poškozeným nějakou dohodu či zda s nimi byl vůbec v nějakém kontaktu, omluvil se jim či učinil nějaká opatření, aby odčinil následky svého jednání včetně psychické újmy.
Podle ustanovení §307 odst. 1 písm. b) trestního řádu je jednou z podmínek pro podmínečné zastavení trestního stíhání též nahrazení škody, pokud byla činem způsobena, nebo uzavření dohody mezi poškozeným a obviněným o způsobu jejího uhrazení.
Výhružné dopisy chodily na adresu stěžovatelů a na adresu jejich rodinných příslušníků již od listopadu 2012. Trestní oznámení bylo stěžovateli podáno až poté, co došlo k podezřelému úmrtí jednoho zvířete, přičemž poté z obavy před hrozícím nebezpečím vzniku škody či vážné újmy na zdraví anebo dokonce smrti museli stěžovatelé přistoupit k tomu, že museli najmout ostrahu objektu a dobytka, respektive též ostrahu a doprovod pro jeho osoby. Za ostrahu objektu a dobytka navrhovatelé zaplatili v období od 22. 11. 2013 do 20. 3. 2015 celkem částku 698.400,- Kč, za ostrahu osob za období od 26. 6. 2014 do 20. 3. 2015 celkem částku 62.000,- Kč. Škoda vzniklá na psychice poškozených i jejich rodin v důsledku obav o život, zdraví i majetek je nevyčíslitelná, pouze s ohledem na osobu obviněného byla tato nemajetková újma vyčíslena jen na 200.000,- Kč.
Napadená rozhodnutí podle stěžovatelů trpí co do otázky náhrady škody poškozeným vážnými vadami, zejména se státní zastupitelství nevypořádala se všemi okolnostmi významnými pro jejich rozhodnutí. Provedené důkazy hodnotily státní zastupitelství jednostranně pouze ve prospěch obviněného, nehledí na náklady, které vznikly poškozeným v souvislosti s jednáním obviněného, který se k trestné činnosti nedoznal sám a v plném rozsahu, ale pouze pod tlakem důkazů.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že postupem státních zastupitelství došlo k porušení jejich základních práv a svobod, jež jsou jim garantovány čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci zjištěno ovšem nebylo.
Stěžovatelé vytýkali orgánům činným v trestním řízení, že rozhodly o podmíněném zastavení trestního stíhání, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady. Poukazovali přitom na skutečnost, že nebyla bez důvodných pochybností zjištěna výše vzniklé škody a především nebyla vypořádána veškerá újma, která stěžovatelům vznikla.
V této souvislosti je třeba zohlednit, že podmínky pro vydání rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, upravené v §307 odst. 1 a 2 trestního řádu, mají ve vztahu k osobě poškozeného smíšený charakter. Zatímco podmínka nahradit škodu způsobenou trestným činem a vydat bezdůvodné obohacení se práv poškozeného přímo dotýká, ostatní podmínky, tzn. právní kvalifikace trestného činu, hodnocení jeho závažnosti, osoby obviněného a dalších okolností, za nichž byl trestný čin spáchán, již spadají výlučně do sféry vztahu mezi státem a obviněným. Je proto třeba důsledně rozlišovat, kdy poškozený prostřednictvím ústavní stížnosti hájí svá vlastní práva a kdy již svými námitkami ingeruje do pravomoci orgánů činných v trestním řízení rozhodnout o potrestání obviněného. Zatímco u prvního okruhu námitek náleží poškozenému ústavněprávní ochrana, u druhého okruhu se jí zpravidla úspěšně dovolávat nemůže.
Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelé mohou napadat ústavní stížností jen tu část usnesení státního zastupitelství, která se vztahuje k otázce náhrady škody. Z ústavněprávního hlediska je pak podstatné především to, jak se státní zastupitelství s náhradou škody ve svých rozhodnutích vypořádaly.
Z odůvodnění napadeného usnesení okresního státního zastupitelství vyplynulo, že se poškozený Jaroslav Nedvěd přihlásil s nárokem na náhradu škody ve výši 20.000,- Kč, a to za uhynulý jeden kus hovězího, který dává do spojitosti s výhružnými dopisy. Nicméně spojitost mezi úmrtím skotu a jednáním obviněného nebyla prokázána. Vyšší škodu uplatnili stěžovatelé až v podané stížnosti, v níž uvedli částku 960.400,- Kč. Krajské státní zastupitelství však vyšlo z toho, že takový následek trestného činu nebyl v průběhu trestního řízení poškozenými vůbec uváděn a poukázalo na tvrzení poškozeného Jaroslava Nedvěda, podle kterého jim byla způsobena škoda ve výši shora zmíněných 20.000,- Kč. Jaroslav Nedvěd starší pak ve své výpovědi uvedl škodu ve výši 5.000,- Kč, kterou však blíže nezdůvodnil. Krajské státní zastupitelství tak uzavřelo, že z přímého jednání, které bylo obviněnému kladeno za vinu, vznik materiální škody nevyplývá.
Podle náhledu Ústavního soudu lze jak usnesení okresního státního zastupitelství, tak i usnesení krajského státního zastupitelství považovat za ústavně konformní. Důvodem je především ta skutečnost, že tyto se náhradou škody, jakožto obligatorní podmínkou podmíněného zastavení trestního stíhání, patřičně zabývaly. Nelze přitom přehlížet, že možnost prokazování vzniklé škody je v rámci trestního řízení značně omezena a z toho důvodu dochází v souvislosti s podmíněným zastavením trestního stíhání zpravidla jen k přiznání tzv. přímé škody. Její výší se orgány činné v trestním řízení zabývaly, nicméně prokázána nebyla. Jsou-li stěžovatelé toho názoru, že jim trestným jednáním obviněného vznikla škoda v souvislosti s ostrahou objektů a osob, budou muset v občanském soudním řízení prokázat vznik příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a jednáním pachatele. Obdobné pak platí i pro tvrzený vznik nemajetkové újmy. Vzhledem k tomu, že obviněný se k trestné činnosti doznal, což byl nezbytný předpoklad podmíněného zastavení trestního stíhání, mohla by být pozice stěžovatelů v civilním řízení do jisté míry usnadněna.
Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu