ECLI:CZ:US:2015:4.US.2884.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2884/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti PhDr. Hany Pavlů, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem Praha, Národní obrany 758/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015 č. j. 30 Cdo 3395/2015-202, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jeho vydáním bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Napadeným usnesením Nejvyšší soud zastavil řízení podle §241b odst. 2 části věty před středníkem a §104 odst. 2 věty třetí o. s. ř. pro nedostatek podmínky řízení, jíž v daném případě byla absence zastoupení stěžovatelky advokátem při podání dovolání. Nejvyšší soud tak rozhodl o dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015 č. j. 30 Co 98/2015-187, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 2. 2015 č. j. 31 C 100/2014-179. Tímto rozsudkem byl zamítnut návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce z řad advokátů pro účely dovolacího řízení.
Stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces zakládá na tvrzení, že její dovolání nebylo věcně projednáno, ačkoli při respektování ustáleného postupu obou nejvyšších soudů při projednávání mimořádných opravných prostředků směřujících proti rozhodnutím o neustanovení zástupce projednáno být mělo. Uvádí, že o ustanovení zástupce pro dovolací řízení nežádala, neboť vycházela z příslušné judikatury Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy je předmětem dovolacího přezkumu rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti účastníka o ustanovení zástupce z řad advokátů, by trvání na podmínce povinného zastoupení vedlo k popření smyslu dovolacího řízení, v němž má být závěr o tom, že účastník právo na ustanovení zástupce nemá, zkoumán. Podle stěžovatelky tak v jejím dovolacím řízení neměla být podmínka zastoupení advokátem vůbec vyžadována a postupem dovolacího soudu byl v jejím případě porušen princip rovnosti před zákonem ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Stěžovatelka dále poukazuje na to, že v kontextu nálezu sp. zn. II. ÚS 3035/07 nelze odhlédnout od "šikanózního postupu" soudu prvního stupně, vyplývajícího ze skutečnosti, že tento soud zaslal výzvu k doložení plné moci advokáta až tři a půl měsíce po podání dovolání a pak jí poskytl lhůtu pouhých 5 dnů během letních dovolených k předložení plné moci advokáta.
Stěžovatelka rovněž namítá, že nebyla v řízení před dovolacím soudem poučena o možnosti vznést námitku podjatosti proti konkrétním soudcům ve smyslu §15a o. s. ř. S odkazem na "přípisy" Nejvyššího správního soudu obsahující poučení, které jí byly doručeny, tvrdí, že postup Nejvyššího soudu je v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod ve spojení s §15a a 64 o. s. ř.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejzávažnější excesy (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03).
Ústavní soud však žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, v rozhodnutí napadeného ústavní stížností neshledal. Z odůvodnění usnesení dovolacího soudu vyplývá, že stěžovatelka podala dne 3. 4. 2015 proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu, které bylo stěžovatelce doručeno dne 2. 4. 2015, dovolání, při jehož podání nebyla zastoupena advokátem. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 8. 7. 2015 č. j. 31 C 100/2014-197 byla stěžovatelka vyzvána, aby si pro podání dovolání zvolila zástupcem advokáta, své zastoupení prokázala plnou mocí a prostřednictvím zmocněného advokáta podala řádné dovolání. Současně byla stěžovatelka poučena, že nebude-li do 5 dnů ode dne doručení tohoto usnesení předložena soudu prvního stupně plná moc pro zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 19. 7. 2015. Podáním ze dne 24. 7. 2015 stěžovatelka požádala o prodloužení uvedené lhůty. Její žádosti nebylo vyhověno. Přípisem doručeným soudu dne 3. 8. 2015 stěžovatelka sdělila, že se jí podařilo sjednat právní zastoupení a zároveň žádala, aby soud nepřihlížel k nedodržení soudcovské lhůty pro zvolení advokáta a doplnění dovolání. Doplněné dovolání stěžovatelky bylo spolu s plnou mocí pro dovolací řízení ze dne 22. 7. 2015 soudu prvního stupně doručeno dne 31. 7. 2015.
Dovolací soud s odkazem na ustanovení §241 o. s. ř. konstatoval, že vzhledem k tomu, že doplněné dovolání bylo společně s plnou mocí právního zástupce stěžovatelky doručeno soudu prvního stupně až po uplynutí určené lhůty, nelze k němu pro jeho opožděnost přihlížet a podmínku stanovenou v §241 odst. 1 věta první o. s. ř. je třeba mít za nesplněnou. Dovolací soud při svém rozhodování přihlédl také ke skutečnosti, že s ohledem na značné množství stěžovatelkou podávaných dovolání, si stěžovatelka musela být vědoma podmínky povinného zastoupení, a proto lze lhůtu 5 dní k jejímu splnění, stanovenou soudem prvního stupně, považovat za dostatečnou. K žádosti stěžovatelky o prominutí zmeškání dané lhůty dovolací soud odkázal na §240 odst. 2 věta první o. s. ř., který prominutí jejího zmeškání zapovídá. Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud postupoval podle ustanovení §241b odst. 2 části věty před středníkem a §104 odst. 2 věty třetí o. s. ř. a dovolací řízení zastavil. Z uvedeného vyplývá, že dovolací soud své rozhodnutí řádně a logicky odůvodnil a uvedl, jakými úvahami se řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval.
Pokud jde o argumentaci stěžovatelky judikaturou Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, Ústavní soud především konstatuje, že není povolán k tomu, aby prováděl komparaci rozhodovací praxe ostatních soudů. Obdobné se týká i odkazů stěžovatelky na "přípisy" Nejvyššího správního soudu. K námitce stěžovatelky, že dovolací soud měl při respektování judikatury její dovolání věcně přezkoumat, Ústavní soud pouze dodává, že tento závěr nelze z judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně dovodit. V usnesení ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSČR 9/2015 velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že směřuje-li dovolání účastníka, který není zastoupen, ani nemá sám odpovídající právní vzdělání, proti usnesení, jímž dovolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací. Jednou z okolností, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedené předpoklady splněny nejsou, je případ bezúspěšného uplatňování práva.
K námitce stěžovatelky týkající se absence poučení podle §15a o. s. ř. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádnou konkrétní okolnost vztahující se k osobám některého ze soudců, kteří v její věci rozhodovali. Stěžovatelka pouze obecně tvrdí, že nebyla v řízení před dovolacím soudem poučena ve smyslu §15a o. s. ř. V této souvislosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci jen ve formálním vyjádření. Při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánu veřejné moci a poté v něm nalézá případný zásah do základních práv či svobod v jejich materiálním pojetí. Ve zmíněném pochybení v tomto ohledu proto Ústavní soud neshledal zásah, který by dosáhl intenzity porušení stěžovatelčiných základních práv (srov. obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2289/11).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího názoru. Jak se Ústavní soud přesvědčil, jeho judikatura, na kterou stěžovatelka poukazuje, není ve vztahu k posuzované věci relevantní. Stěžovatelka ústavní stížnost pojala jako prostředek pro pokračování své polemiky se závěry civilních soudů. Řízení před Ústavním soudem však nelze považovat za další krok v rámci instančního přezkumu, a to navíc za situace, kdy Ústavní soud v souzené věci zjistil, že dovolací soud postupoval v mezích zákona a své právní názory dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnil.
Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy sám o sobě porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv neznamená.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu