ECLI:CZ:US:2015:4.US.2894.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2894/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Darren, s. r. o., se sídlem Sulkovská 482, 569 92 Bystré, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1965/2013-676 ze dne 29. 6. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se podanou žalobou vůči žalovaným (1/ G. Paličkové a 2/ Mgr. P. Stejskalovi, LL. M., jako správci konkurzní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s.) společně a nerozdílně domáhá zaplacení částky 70.641,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že v roce 2005 prodávala textilní výrobky v úpadcově areálu. Prodej výrobků zajišťovala první žalovaná (jako zaměstnankyně skladu, zaměstnaná u společnosti ANIDOR s. r. o.). První žalovaná přijala od odběratelů stěžovatelky (za zboží) v hotovosti částky v celkové výši 70.641,- Kč, které ale nevložila na stěžovatelčin účet, ani jí je jiným způsobem nevydala. První žalovaná si tedy předmětnou částku buď ponechala, nebo ji předala úpadci, a v tom případě je zadržuje druhý žalovaný jako správce konkurzní podstaty úpadce. Proto požadovala po obou žalovaných společně a nerozdílně vydání předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení.
Rozsudkem ze dne 15. března 2012, č. j. 109 EC 74/2009-402, Okresní soud ve Svitavách žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 26. 2. 2013, č. j. 22 Co 867/2012-638, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. O následném dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem, jímž dovolání zčásti jako nepřípustné odmítl, ve zbývající části je jako nedůvodné zamítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to pouze výrokům II. až IV., brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka zejména podrobila kritice závěr dovolacího soudu o tom, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nepodstatné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, dále které jsou nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlužováno a také důkazy, které byly získány nezákonně. Stěžovatelka je přesvědčena, že jí navržený důkaz v řízení před nalézacím, resp. odvolacím soudem, směřoval ke zjištění skutkového stavu věci a mohl objasnit okolnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, a proto nemohlo být provedení stěžovatelkou navrženého důkazu v podobě účetnictví úpadce bezdůvodně odmítnuto. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí ve vymezeném rozsahu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného rozsudku Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
Pokud jde výhrady stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o dovolání opírající se o ustanovení §236 a §237 a násl. o. s. ř. v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U rozhodnutí o dovolání dle platné právní úpravy, nemají-li původ ve formálních či procesních vadách návrhu, lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud své rozhodnutí dostatečně objasnil.
V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí v konfrontaci s konkrétními dovolacími námitkami stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. Nejvyšší soud náležitě vysvětlil, proč argumenty stěžovatelky (tehdy dovolatelka) týkající se otázky prokázání nároku a s tím související důkazní návrh (elektronickým účetnictvím úpadce) nebyly soudy vyslyšeny. Nejvyšší soud předně zdůraznil, že stěžovatelka neprokázala, že v trezoru na sekretariátu ředitele úpadce nebo snad i jinde v areálu se nacházela žalovaná peněžní částka, ačkoliv stěžovatelka měla do areálu přístup, a to až do dne 13. 9. 2005. Pokud jde o způsobilost elektronického účetnictví úpadce prokázat, že se v něm účtuje mj. právě o žalované peněžní částce, dovolací soud jasně poukázal na to, že takový důkazní materiál není s to prokázat, že v konkurzní podstatě úpadce se nachází bezdůvodné obohacení v podobě žalované částky, a to nejen s odkazem na podrobné odůvodnění odvolacího soudu v tomto směru, nýbrž také s ohledem na své vlastní judikaturní závěry (judikáty R 39/1999 a R 71/2009). Stěžovatel nyní prostřednictvím své argumentace o elektronickém účetnictví úpadce de facto žádá, aby tento postoj byl Ústavním soudem přehodnocen, což však z výše nastíněných důvodů není možné.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. října 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu