ECLI:CZ:US:2015:4.US.2951.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2951/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele J. M., právně zastoupeného advokátem Mgr. Narcisem Tomáškem, U Starého mostu 111/4, Děčín, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 10. 2014 sp. zn. 7 P 22/2011 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 13 Co 737/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 10. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu došlo výrokem I. k zamítnutí návrhu stěžovatele na změnu výchovy jeho nezletilé dcery A. a na její svěření do péče otce. Současně bylo výrokem II. vyhověno návrhu matky a stěžovateli byl vysloven zákaz styku s nezletilou dcerou. Výroky III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu došlo k potvrzení výroku I. a III. v záhlaví citovaného rozsudku okresního soudu a současně došlo ke změně výroku II. tak, že se návrh matky na vyslovení zákazu styku otce a dcery zamítá.
Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí a je toho názoru, že jimi došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo dojít k porušení práv uvedených v čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 6, čl. 9 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Ve svém návrhu stěžovatel poukazuje především na skutečnost, že matka v minulosti opakovaně mařila styky otce s nezletilou dcerou, což by samo o sobě mělo být důvodem pro změnu výchovného prostředí nezletilé dcery. Styky dcery a otce byly mařeny soustavně, a to v délce 26 měsíců. V souvislosti s uvedeným odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2191/10.
Podle stěžovatele odvolací soud zcela opomněl tu skutečnost, že matka vytvořila u nezletilé A. syndrom zavrženého rodiče. Uvedené tvrzení je podloženo znaleckým posudkem PhDr. Bakaláře ze dne 22. 7. 2009. Tento fakt nelze bagatelizovat, neboť jde o závažné psychické poškození dítěte, které bude mít vliv na jeho celý život. Ve věci byla vypracována řada znaleckých posudků, přičemž v žádném z nich nejsou zpochybňovány výchovné předpoklady otce, což nelze konstatovat u matky. Stěžovatel se jako otec nezletilé cítí být diskriminovaným z hlediska pohlaví, neboť mu z jeho výchovného působení nelze prakticky nic vytknout a přesto se nemůže stýkat se svojí dcerou.
Matka podávala v minulosti návrhy na zákaz styku otce s dcerou opakovaně, a to již od čtyř let věku dítěte. Podle stěžovatele začala matka opětovně mařit styky s nezletilou od 1. 6. 2013 s tím, že se stěžovatel pokusil vloupat do jejího bytu. Od června 2013 se neuskutečnil jediný styk nezletilé s otcem. V době odeslání předmětné ústavní stížnosti se styky sice obnovily, ale jen proto, že matce byla uložena pokuta 50.000,- Kč a je již na ní vyvíjen nátlak i ze strany OSPODu. Dále stěžovatel popsal zmaření prázdninového styku s nezletilou. Obecné soudy nejsou podle stěžovatele ve věci dostatečně pružné a soustavně dochází k průtahům v řízení. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s právním názorem soudu prvního stupně, podle něhož je na nezletilé, zda se bude chtít styku účastnit či nikoliv. Příslušný okresní soud na jedné straně tvrdí, že se stěžovatel o svoji dceru dostatečně nezajímá, především o její zájmy a koníčky a na druhou stranu se nijak nevypořádal s tím, že otec byl s dcerou dvakrát na zahraniční dovolené, minimálně dvakrát absolvovali týdenní lyžování, chodí s ní na koně a provádí další aktivity.
Příslušný soud nerozhoduje ve věci nestranně, obrana otce je ignorována a i výslech dcery byl veden zaujatě, byly jí kladeny otázky tak, aby z nich bylo patrno, že viníkem je otec. Ze strany obecných soudů byly zcela ignorovány námitky otce směřující proti posudku PhDr. Fidlera a nedošlo ke konkretizaci tvrzení o nevhodných společných prožitcích otce a dcery. Ve své kritice práce obecných soudů stěžovatel poukazuje na to, že tyto nejsou schopny využít dostatečných donucovacích prostředků a rovněž usnesení, jímž byla manželům nařízena terapie, bylo vydáno pozdě.
Matka nemůže podle stěžovatele dceru řádně vychovávat, když v ní vypěstovala syndrom zavrženého rodiče a neplní pravomocná usnesení soudu. Matka není schopna dceru na styk s otcem psychicky připravit a pozitivně ji motivovat. To pak ve svém návrhu též podrobněji rozebírá, a to s odkazem na vypracované znalecké posudky. Za situace, kdy matka neplní své povinnosti ohledně výchovy nezletilé dcery, je podle stěžovatele na místě, aby došlo ke změně výchovného působení. Z dosavadního chování matky lze důvodně předpokládat, že tato bude ve vytváření negativního vztahu mezi otcem a dcerou i v budoucnu pokračovat. Z uvedeného důvodu je stěžovatel toho názoru, že by u nezletilé mělo dojít ke změně výchovného prostředí a dcera by měla být svěřena do jeho péče. Závěrem poukazuje stěžovatel i na skutečnost, že podle jeho názoru jsou v jeho případě dány podmínky pro střídavou péči, neboť bydliště otce a matky je vzdáleno cca 100 metrů.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z předmětné ústavní stížnosti je zřejmý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy rozhodly o jeho návrhu na svěření nezletilé A. do péče otce. K tomu Ústavní soud uvádí, že ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Z rozhodnutí obecných soudů je zcela zřejmé, které skutkové okolnosti případu se staly předmětem jejich hodnocení, která ustanovení zákona byla ve věci aplikována a k jakým ať již skutkovým či právním závěrům obecné soudy dospěly. Z jejich rozhodnutí vyplývá, že tyto se návrhem stěžovatele podrobně zabývaly, a to jak výchovnými předpoklady na straně matky, tak i otce. Současně s tím přihlédly obecné soudy též k názoru nezletilé.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je dále zřejmé, že soudy provedly ve svých rozhodnutích zkrácenou, ale pro účely rozhodnutí zcela dostačující analýzu vývoje styku mezi stěžovatelem a nezletilou A. V uvedeném pak přihlédly rovněž k roli matky, která je sice schopna zvládnout výchovu nezletilé, nicméně selhává v její přípravě na styk s otcem. V čem se okresní a krajský soud rozešel, je odlišné hodnocení toho, jakým směrem by se měl styk nezletilé s otcem ubírat. Zatímco nalézací soud přistoupil k vyslovení zákazu styku, krajský soud tento zákaz zrušil, neboť v předmětném případě pro něj nejsou dány podmínky. Z napadených rozhodnutí a ani z tvrzení nezletilé či její matky nevyplývá, že by ze strany stěžovatele došlo někdy v minulosti k jakémukoliv fyzickému či psychickému násilí. Za uvedeného stavu bylo vyslovení zákazu styku otce a dcery soudem prvního stupně nesprávné, což ostatně napravil již odvolací soud.
V projednávaném případě se jedná především o návrh otce na svěření nezletilé do jeho péče. Podle náhledu Ústavního soudu se obecné soudy ve svých odůvodněních dostatečně vypořádaly s tím, proč nepřistoupí na změnu výchovného prostředí nezletilé. Soudy se výchovnými schopnostmi matky ve svých rozsudcích řádně zabývaly, přičemž za stěžejní považovaly to, že nezletilá v péči matky prospívá, je zdravá a rovněž má vynikající školní výsledky. Za tohoto stavu věci je zřejmé, že přistupovat ke změně výchovného prostředí by bylo nepatřičné. Z ústavní stížnosti vyplývá, že matka začala být za upírání styku nezletilé s otcem sankcionována, což představuje jeden z nástrojů, jímž lze dosáhnout změny pasivního přístupu matky k přípravě dcery na styk s otcem. Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že s ohledem na bydliště otce a matky bylo by lze uvažovat o střídavé výchově, nicméně ta ke své funkčnosti vyžaduje určitou úrověň mezilidských vztahů, jíž však rodiče zjevně nedosahují.
Podle náhledu Ústavního soudu je primární příčinu negativního vztahu mezi nezletilou a jejím otcem třeba hledat v nedostatku vzájemného respektu a úcty mezi samotnými rodiči, kterými je nezletilá v tomto smyslu soustavně poškozována. Krajský soud mimo jiné poukázal na to, že by se měl okresní soud pokusit o sanaci vztahů v rodině a ne problém řešit zákazem styku nebo změnou výchovného prostředí. Tuto výzvu je však třeba směřovat především vůči rodičům nezletilé, neboť jen oni samotní jsou hybatelé citlivého přediva rodičovských vazeb. Jakékoli zásahy zvenčí, tedy ze strany státních orgánů, jsou ve svém instrumentariu značně omezeny, což vyplývá již ze samotné povahy státní moci. Navíc, v předmětném případě se jakási "neobratnost" státní moci projevila ve své krystalické podobě, když byl otci uložen zákaz styku s nezletilou, bez toho aniž by se tento na své dceři dopouštěl fyzického či psychického násilí. O to více je třeba s plnou vážností apelovat na oba rodiče, aby se snažili dosáhnout dohody o podmínkách výchovy své nezletilé dcery přirozenou cestou, tj. bez zásahu státu tak, aby jejich vzájemným vztahem nebyla poškozována nezletilá A., na kterou vztah mezi rodiči působí zjevně velmi intenzivně. Jakkoli může být soud veden při úpravě styku rodičů a dětí těmi nejlepšími úmysly, není v jeho silách, aby vytvořil dítěti harmonické výchovné prostředí, které se odvíjí vždy primárně od vztahů mezi rodiči. Této své povinnosti by se rodiče neměli zříkat přenášením odpovědnosti na obecné soudy, potažmo na stát.
Z výše vyložených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu