ECLI:CZ:US:2015:4.US.3014.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3014/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky ASTRAPIA a. s. se sídlem Praha 1, Dlouhá 616/12, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 655/1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2015, č. j. 2 As 228/2014-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2014, č. j. 8 A 393/2011-96, zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví jako žalovaného a správního orgánu druhého stupně ze dne 21. 10. 2011, č. j. O-473421/D44298/2011/ÚPV; tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví jako správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 6. 2011, č. j. O-473421/41593/2010/ÚPV, jímž byla zamítnuta stěžovatelkou podaná přihláška slovní ochranné známky ve znění "PILSENER ADLER QUELL". Stěžejním důvodem pro zamítnutí přihlášky bylo vyhovění námitkám společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s. jako vlastníka ochranné známky "PILSNER URQUELL". Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 8. 2015, č. j. 2 As 228/2014-48, zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku městského soudu.
Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka bránila ústavní stížností ze dne 7. 10. 2015, ve které navrhla, aby Ústavní soud tento rozsudek zrušil. Namítala zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavně zaručených základních práv v porušení §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), k němuž podle jejího názoru došlo tím, že správním orgánem prvního stupně jí nebyla před jeho vydáním dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky mimoto pochybil i tím, že nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku týkající se výkladu ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice Rady 89/104/EHS, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, převzatého do §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochranných známkách").
Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obecné soudy potvrdily ústavně konformním způsobem jednoznačný závěr správních orgánů obou stupňů o důvodnosti námitek společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s. jako vlastníka ochranné známky "PILSNER URQUELL" proti zápisu slovní ochranné známky "PILSENER ADLER QUELL" přihlášené stěžovatelkou.
Veškeré námitky uplatněné v ústavní stížnosti uplatňovala stěžovatelka opakovaně již v řízení před správními soudy, potažmo v předcházejícím řízení správním, a na Ústavním soudu tak především bylo ověřit, zda způsob, jakým byly námitky vypořádány, obstojí z pohledu ústavněprávního rámce rozhodovací činnosti obecných soudů. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž jeho úkolem je (výhradně) přezkoumávat, zda z jejich strany nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Žádné takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Nejvyšší správní soud, jakož i Městský soud v Praze svými rozsudky dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96 [N 24/7 SbNU 153, srov. dále např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), nebo ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371), všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Obecné soudy nemohly zasáhnout do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, pokud v projednávané věci neshledaly porušení §36 odst. 3 správního řádu, k němuž mělo dojít tím, že správním orgánem prvního stupně nebyla stěžovatelce před vydáním rozhodnutí dána možnost vyjádřit se k jeho podkladům. Jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích ústavně konformním způsobem vyšly z §26 zákona o ochranných známkách, a konstatovaly, že v tomto ustanovení jsou zakotvena zvláštní procesní pravidla řízení daného typu, která vylučují aplikaci obecné právní úpravy, a to včetně stěžovatelkou uplatňované normy §36 odst. 3 správního řádu. Obecné soudy současně konstatovaly, že v rámci správního řízení byly stěžovatelce zaslány námitky společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s. a dána možnost vyjádřit se k nim, přičemž stěžovatelka tohoto svého práva rovněž využila. Rovněž následně v průběhu správního řízení měla kdykoli možnost nahlédnout do spisu, resp. se k věci dále vyjádřit, a pokud tak neučinila, nepostupovala v duchu zásady opakovaně zdůrazňované Ústavním soudem, že toliko bdělým náležejí práva (vigilantibus iura scripta sunt).
K meritornímu přezkumu ústavní stížnosti nemohlo být přistoupeno ani na základě námitky, podle níž měl Nejvyšší správní soud zasáhnout do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky tím, že nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku týkající se výkladu ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice Rady 89/104/EHS (s účinností od 28. 11. 2008 nahrazena kodifikovaným zněním směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách). Obecné soudy se ve svých rozsudcích obsáhle zabývaly interpretací čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice 89/104/EHS, potažmo směrnice 2008/95/ES, které bylo doslova převzato rovněž do českého práva, konkrétně do §10 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách, a aplikací zde obsažené normy, které se dovolávala stěžovatelka a podle níž není vlastník ochranné známky oprávněn zakázat třetím osobám užívat v obchodním styku údaje týkající se zeměpisného původu výrobku, v daném případě označení PILSNER/ PILSENER (ve významu plzeňský). Interpretaci a aplikaci předmětné právní normy pak provedly rovněž vycházejíce ze závěrů ustálené judikatury Soudního dvora. Nepřekročily tak ústavní mantinely své rozhodovací činnosti, pokud v projednávané věci neshledaly důvody pro přerušení řízení a předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru, přičemž stěžovatelka takový postup ani výslovně nenavrhovala a pochybení v tomto směru vytkla obecným soudům poprvé až v nyní projednávané ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu