ECLI:CZ:US:2015:4.US.3016.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3016/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Lubomíra Kotala, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 7, Jankovcova 1518/2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, č. j. 26 Cdo 1576/2015-295, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Okresní soud Praha - západ svým usnesením ze dne 26. srpna 2014, č. j. 16 C 380/2013-233, mimo jiné, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 212/2013. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. listopadu 2014, č. j. 32 Co 432/2014-261, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se nepřerušuje. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soud prvního stupně, podle §109 odstavce 2 písmene c) o. s. ř. přerušil řízení o vyklizení nemovitosti žalobkyně, do doby pravomocného rozhodnutí o neplatnosti usnesení valné hromady žalobkyně, jímž byl stěžovatel odvolán z funkce místopředsedy představenstva. Odvolací soud změnil rozhodnutí s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, což jej vedlo ke, dle přesvědčení stěžovatele nepřiměřeně, stručnému odůvodnění napadeného usnesení. Nejvyšší soud se měl nedostatečně vypořádat s předloženou argumentací, respektive nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí. K vyloučení libovůle obecných soudů při rozhodování je přitom podstatné právě vyčerpávající odůvodnění, což Ústavní soud judikoval, například v rozhodnutích sp. zn. IV. ÚS 3441/11, sp. zn. IV. ÚS 1324/14, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. II. ÚS 4927/12, sp. zn. Pl. ÚS 1/03 či sp. zn. III. ÚS 521/05. Nejvyšší soud nedostatečně odůvodnil, co představuje otázku řešenou v jiném řízení, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, jak je dána v ustanovení §109 odstavci 2 písmenu c) o. s. ř. Nejvyšší soud pouze odkázal na svá předchozí rozhodnutí, která se s touto klíčovou otázkou míjí. Při posouzení důvodnosti dovolání se tedy vůbec nezabýval tím, zda se jedná o otázku dovolacím soudem již vyřešenou či nikoliv. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, například právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti nedostatečností odůvodnění dovolacího soudu, fakticky však polemizuje se závěrem, že řízení nebylo přerušeno.
Je přitom zcela věcí obecného soudu, aby posoudil, zda v konkrétním případě nastaly či nenastaly okolnosti, které odůvodňují přerušení řízení. Jak opakovaně deklaroval i Ústavní soud, takové rozhodnutí obecného soudu nevykazuje protiústavní charakter. Právní úprava umožňuje soudu podle §109 odstavce 2 písmene c) o. s. ř. řízení přerušit, probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí ve věci. Soud rozhoduje podle svého uvážení na základě řádného posouzení relevantních okolností případu; je v tomto směru oprávněn, nikoli povinen civilní řízení přerušit. Nezávislý soud je obecně nadán oprávněním i povinností odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolit. Ústavní soud zdůrazňuje, že usnesení o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy; nejedná se o rozhodnutí ve věci, a proto zpravidla není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení.
V řešené věci Ústavní soud důvod k zásahu do rozhodovací činnosti obecného soudu rovněž neshledává. Pokud krajský soud usnesení o nepřerušení řízení odůvodnil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a konstatováním, že paralelní řízení ani jeho výsledek, nemá vliv na projednávanou věc, učinil tak zcela v rámci své pravomoci. Pokud za této situace Nejvyšší soud zopakoval s odkazem na svoji judikaturu, že je věcí soudů, aby posoudily okolnosti pro případné přerušení řízení, nelze takové rozhodnutí považovat za stěžovatele zkracující v jeho v základních právech. K tomu je možno odkázat na judikaturu Ústavního soudu k dané problematice, například sp. zn. I. ÚS 491/03, sp. zn. III. ÚS 275/06, sp. zn. IV. ÚS 3279/09 či sp. zn. III. ÚS 2508/11.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem Nejvyššího soudu v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Nejvyšší soud se věcí řádně zabýval, postupoval v souladu s procesními předpisy a dospěl k jednoznačnému závěru o nepřípustnosti dovolání, napadené usnesení je srozumitelně a logicky odůvodněno. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu