ECLI:CZ:US:2015:4.US.3023.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3023/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky K - HNH spol. s r.o. se sídlem Kovářov 44, zastoupené JUDr. Petrem Ulmannem, advokátem se sídlem Liberec, Jestřábí 974, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2015, č. j. 10 Afs 27/2015-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, č. j. 10 Af 50/2014-29, zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel jako správního orgánu druhého stupně ze dne 24. 4. 2014, č. j. 4737-2/2014-900000-304.2; tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání a potvrzen dodatečný platební výměr Celního úřadu pro Jihočeský kraj jako správního orgánu prvního stupně ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. NK0015/13/520501, č. j. 21124-16/2013-520000-51, jímž byla stěžovatelce dodatečně vyměřena spotřební daň z minerálních olejů, konkrétně rašelinových briket dovezených k energetickým účelům, ve výši 8 934 Kč, a současně penále ve výši 1 787 Kč. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 7. 2015, č. j. 10 Afs 27/2015-37 zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu.
Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka bránila ústavní stížností ze dne 9. 10. 2015, ve které navrhla, aby Ústavní soud tento rozsudek zrušil. Namítala zásah do práva na podnikání podle čl. 26 odst. 1 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka spatřovala porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že na její případ byl aplikován §45 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o spotřebních daních"). Toto ustanovení je podle stěžovatelky v rozporu s právem Evropské unie, neboť řadí rašelinu mezi energetické produkty, které podléhají spotřební dani v rámci oddílu paliv a maziv; podle §48 odst. 11 zákona o spotřebních daních jsou produkty z rašeliny (kód 2703) zdaňovány stejnou sazbou jako minerální oleje. Podle stěžovatelky unijní právo takový postup nepřipouští, přičemž konkrétně poukázala na směrnici Rady 2003/96/ES, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny, a směrnici Rady 2008/118/ES, o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS. Pokud zákonodárce hodlal produkty z rašeliny zdanit, směl tak učinit výhradně prostřednictvím zvláštní úpravy specifického druhu a sazby daně.
Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právní úpravou zdanění produktů z rašeliny (kód 2703), konkrétně s normou §45 odst. 6 zákona o spotřebních daních, která řadí rašelinu mezi energetické produkty podléhající spotřební dani v rámci oddílu paliv a maziv, přičemž podle §48 odst. 11 téhož zákona jsou tyto produkty zdaňovány stejnou sazbou jako minerální oleje. Stěžovatelka je přesvědčena o rozporu této úpravy s právem Evropské unie, přičemž zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že Nejvyšší správní soud připustil její aplikaci, a aproboval tak postup správních orgánů, které stěžovatelce dodatečně vyměřily spotřební daň z rašelinových briket dovezených k energetickým účelům ve výši 8 934 Kč, a současně penále ve výši 1 787 Kč.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud nevykročil z ústavního rámce své rozhodovací činnosti, pokud v napadeném rozsudku vyslovil právní závěr, že směrnice 2003/96/ES ani směrnice 2008/118/ES nevylučují zdanění rašelinových briket dovezených k energetickým účelům spotřební daní z minerálních olejů. Svůj závěr o souladnosti předmětné právní úpravy a právem Evropské unie a přípustnosti její aplikace na případ stěžovatelky přitom důkladně a srozumitelně odůvodnil.
Nejvyšší správní soud vyšel z analýzy relevantních ustanovení českého a evropského práva, z níž dovodil, že úprava unijních směrnic, konkrétně směrnice 2003/96/ES a směrnice 2008/118/ES, sice na rašelinu nedopadá, to však neznamená, že by ji národní zákonodárce nemohl podrobit stejnému daňovému režimu. Vyložil, že unijní právo ponechává způsob zdanění rašeliny na úvaze členských států, přičemž tento závěr podepřel mj. i odkazem na konstantní judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Nejvyšší správní soud výslovně vypořádal a neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky, která byla opakovaně uplatněna rovněž v ústavní stížnosti a podle níž byl zákonodárce případně oprávněn zdanit produkty z rašeliny výhradně prostřednictvím zvláštní (samostatné) právní úpravy.
V této souvislosti nelze přehlédnout, že v ústavní stížnosti stěžovatelka uplatnila co do svého obsahu totožnou argumentaci, jakou vznesla již v řízení o kasační stížnosti; fakticky tak usiluje o to, aby Ústavní soud zrušil pro ni negativní rozhodnutí a Nejvyššímu správnímu soudu uložil provést takovou aplikaci podústavního práva, konkrétně relevantních ustanovení zákona o spotřebních daních, která pro ni bude příznivější. Stěžovatelka přehlíží, že Ústavní soud nepředstavuje další stupeň přezkumu právního hodnocení věci, nýbrž jeho úkolem je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Žádné takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal; právní závěry Nejvyššího správního soudu posoudil jako ústavně konformní, aniž by se však zabýval jejich konkrétním hodnocením z pohledu podústavního (zákonného) práva.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu