ECLI:CZ:US:2015:4.US.3028.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3028/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem se sídlem Plzeň, Kardinála Berana 1157/32, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, č. j. 6 Tdo 631/2015-43, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 1. 2015, č. j. 8 To 472/2014-456, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 7. 2014, č. j. 9 T 78/2013-365, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 23. 7. 2014, č. j. 9 T 78/2013-365, stěžovatele uznal vinným, že v rozporu s povinnostmi policisty sdělil v celkem osmi případech informace, které získal v rámci výkonu služby komisaře Policie České republiky, působícího v odboru služby kriminální policie a vyšetřování Městského ředitelství Plzeň, 3. oddělení obecné kriminality; tyto služební informace sděloval osobám, kterým by jinak nebyly volně dostupné, a to k jejich soukromým účelům, konkrétně za účelem vymáhání pohledávek. Tím spáchal pokračující přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, za což byl okresním soudem odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsíců s tím, že výkon trestu se odkládá na zkušební dobu v trvání 2 roků; současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce v ozbrojených a bezpečnostních sborech na dobu 2 let.
Krajský soud Plzni rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, č. j. 8 To 472/2014-456, zrušil rozsudek okresního soudu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele za tentýž trestný čin odsoudil k trestu odnětí svobody v téže výměře s tím, že výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku; trest zákazu činnosti neuložil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 6. 2015, č. j. 6 Tdo 631/2015-43, odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu.
Proti usnesení Nejvyššího soudu, proti rozsudku krajského soudu a proti rozsudku okresního soudu se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 9. 10. 2015, ve které navrhl, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil. Namítal zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel brojil proti porušení práva na spravedlivý proces, které spatřoval v tom, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 3. 2014, č. j. 8 To 112/2014-338, rozhodl o zrušení původního (zprošťujícího) rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 12. 2013, č. j. 9 T 78/2013-319, v neveřejném zasedání; stěžovatel si je vědom, že zákon takový postup předvídá, domnívá se však, že v jeho případě k němu nebyly dány podmínky a mělo být rozhodnuto ve veřejném zasedání. Dále namítal zásah do práva navrhovat a vyjadřovat se k důkazům, neboť v řízení před odvolacím soudem k vydání rozsudku ze dne 21. 1. 2015 nebyl proveden stěžovatelem navrhovaný doplňující důkaz spisem jiného propuštěného policisty Stanislava Körbera, přičemž tento postup ani nebyl krajským soudem odůvodněn. Podle stěžovatele předmětný skutek mimoto nemohl být kvalifikován jako trestný čin, a to již pro absenci subjektivní stránky; předmětné informace totiž sděloval neoprávněným osobám v rámci operativního pronikání do zájmového prostředí za účelem odhalování trestné činnosti.
Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval tvrzeními, která byla vypořádána již v řízení před obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal.
Nejvyšší soud, Krajský soud v Plzni, jakož i Okresní soud Plzeň-město dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III.ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy se adekvátně vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na jejich provedení, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), nebo ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57)].
Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Plzni nemohl zasáhnout do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, pokud usnesením ze dne 26. 3. 2014, č. j. 8 To 112/2014-338, rozhodl o zrušení původního (zprošťujícího) rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 12. 2013, č. j. 9 T 78/2013-319, v neveřejném zasedání. Krajský soud tento svůj postup řádně odůvodnil, zejména poukázal na to, že vady původního rozsudku okresního soudu byly takového rázu, že je nebylo možno napravit v odvolacím řízení; nezbylo tak, než rozsudek okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud vyšel z §263 odst. 1 písm. b) a výslovně poukázal na §259 odst. 5 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. I stěžovatel přitom uznává, že krajský soud postupoval v souladu se zákonem.
Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou, že krajský soud rozsudkem ze dne 21. 1. 2015 zasáhl do ústavně zaručených práv, pokud neprovedl stěžovatelem navrhovaný doplňující důkaz a tento postup ani neodůvodnil. Ústavní soud shledal, že krajský soud se návrhem na provedení důkazu spisem jiného propuštěného policisty Stanislava Körbera výslovně zabýval, přičemž vycházeje z rozdílů skutkového stavu mezi oběma případy dospěl k závěru, že případ policisty Körbera nemůže mít na posouzení stěžovatelovy věci žádný vliv [k tzv. opomenutým důkazům srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213)].
Obecné soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly rovněž s posouzením typových znaků skutkové podstaty trestného činu stěžovatele, konkrétně se subjektivní stránkou; reagovaly přitom i na obhajobu stěžovatele spočívající v tvrzení, že předmětné informace sděloval neoprávněným osobám v rámci operativního pronikání do zájmového prostředí za účelem odhalování trestné činnosti.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu