ECLI:CZ:US:2015:4.US.3029.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3029/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. S., t. č ve výkonu vazby, Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Alešem Doubkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1025/7, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2015, č. j. 44 To 378/2015-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. července 2015, č. j. 0 Nt 17012/2015-14, byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu, současně byl nad ním vysloven probační dohled a byly mu uloženy podmínky, jímž se musí podrobit. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a soud znovu rozhodl tak, že žádost o propuštění z vazby zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že byl obviněn z pokračujícího zločinu krádeže podle ustanovení §205 odstavce 1 písmeno b), odstavce 2 a odstavce 4 písmeno c) trestního zákoníku, a následně byl vzat do vazby předstižné podle §67 písmene c) trestního řádu. Dne 23. června 2015 požádal stěžovatel o propuštění z vazby; o jeho žádosti rozhodl výše popsaným způsobem Obvodní soud pro Prahu 4. Stížnostní soud však věc přehodnotil a rozhodl napadeným usnesením. Městský soud v Praze své rozhodnutí odůvodnil nebezpečím pokračování v trestné činnosti, bohatou trestní minulostí stěžovatele; škoda, kterou stíhaným jednáním způsobil, přesahuje 3 miliony korun, a proto není dohled probačního úředníka namístě. Dále soud zpochybnil prohlášení o možnosti zaměstnání stěžovatele, které soudu poskytla obchodní společnost.
Podle ustanovení §134 odstavce 2 trestního řádu je v odůvodnění usnesení třeba uvést skutečnosti, které byly prokázány a důkazy, o něž se opírají právní úvahy soudu. Stěžovatel má za to, že napadené usnesení tyto předpoklady nesplňuje, a to navíc za situace, kdy bylo rozhodováno o natolik významné hodnotě, jakou je osobní svoboda. Městský soud v Praze hodnotí stěžovatele jako osobu, o níž je dopředu dáno, že se nebude chovat v souladu se zákonem. Soud dále, dle tvrzení stěžovatele, rozhodl na základě spekulací o tom, že v důsledku zadržení stěžovatele měly poklesnout krádeže s modem operandi, jehož užíval stěžovatel. K tomu stěžovatel odkázal na judikáty Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 96/09 a sp. zn. I. ÚS 98/05, s nimiž napadené usnesení nekoresponduje, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není obecným soudem dalšího stupně a součástí obecných soudů, jimž není instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů hodnocením vlastním. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním zákonem.
Při rozhodování o vazbě posuzují obecné soudy situaci, která je jim předestřena a na nich je, aby vyhodnotily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejích důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Ústavní soud se však zabývá právě posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody.
Stěžovatel má za to, že v jeho případě Městský soud v Praze nedostatečně odůvodnil, proč se rozhodl ponechat jej nadále ve vazbě. Ústavní soud však dospěl k závěru, že v napadeném rozhodnutí je dostatečně a případně odůvodněno, co soud vedlo pro vyslovení daného závěru. O ponechání stěžovatele ve vazbě bylo rozhodnuto oprávněným orgánem na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách; soud přezkoumal okolnosti případu a dospěl k závěru o důvodnosti dalšího trvání vazby. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s takovým rozhodnutím souhlasit, nicméně orgány činné v trestním řízení postupovaly zcela v souladu se zákonem a v žádném případě nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem.
Podle ustanovení §73 odstavce 1 trestního řádu je dána soudu možnost rozhodnout, zda okolnosti případu umožnují nahradit vazbu jiným opatřením, anebo zda je na místě obviněného ve vazbě ponechat; tato volba je zcela v kompetenci soudu. Pokud Městský soud v Praze založil své rozhodnutí i na informaci, že aktuální trestí stíhání dvanáctkrát soudně trestaného stěžovatele bylo rozšířeno pro další skutek krádeže a dostupné informace svědčí o eliminaci krádeží, pro něž je stěžovatel stíhán, v obvodu Prahy 4, nelze tyto závěry chápat jako nedostatečně odůvodňující napadené usnesení.
S ohledem na to neshledal Ústavní soud opodstatněnost žádného z tvrzení stěžovatele, které by svědčilo o tom, že stížnostní soud naříkaným způsobem zasáhl do jeho zaručených základních práv. Soud se věcí řádně zabýval a dospěl k jednoznačnému přesvědčení o důvodnosti vazby; v řízení přitom postupoval v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah. Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že podle jeho zjištění byla dne 30. října 2015 Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 4 podána na stěžovatele obžaloba k Obvodnímu soudu pro Prahu 4.
Podle ustanovení §43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle citovaného ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu