infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.11.2015, sp. zn. IV. ÚS 3039/15 [ usnesení / JIRSA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2015:4.US.3039.15.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2015:4.US.3039.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3039/15 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Aloise Humpolíka, zastoupeného JUDr. Michalem Janovcem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 33, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015, č. j. 7 As 119/2015-31, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2015, č. j. 30 A 70/2013-64, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 30 A 70/2013-64, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 31. 5. 2013, č. j. JMK 38598/2013, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Tišnov (stavebního úřadu) ze dne 31. 1. 2013, č. j. MUTI 26562/2012. Rozhodnutím správních orgánů bylo stěžovateli podle §129 odst. 1 písm. b) ve spojení s odst. 3 a 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "stavební zákon"), nařízeno odstranění stavby terasy u jeho rodinného domu o půdorysných rozměrech 10 x 3,6 m včetně 4 schodišťových stupňů, která byla provedena bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem; současně bylo stěžovateli nařízeno obnovení předcházejícího stavu spočívající v odstranění dveří osazených bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem do stěny průčelí rodinného domu a zpětné osazení okna v souladu s projektovou dokumentací ke stavebnímu povolení. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2015, č. j. 7 As 119/2015-31, zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu. Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a krajského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 12. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v nedostatečném odůvodnění rozsudků obecných soudů, konkrétně co do vymezení předmětu správního řízení a stanovení lhůty pro podání žádosti o dodatečné stavební povolení, jakož i co do zjištění skutkového stavu a právních závěrů z něj vyvozených. Správní soudy odpovídajícím způsobem nezareagovaly na pochybení správních orgánů spočívající v nedostatečném zohlednění povahy a účelu rodinného domu včetně všech součástí a terénních úprav. Podle stěžovatele se v případě předmětné "terasy" pojmově vůbec nejedná o stavbu, nýbrž o (nezbytný) prvek provázaný s řádně zkolaudovanou stavbou rodinného domu, který byl realizován v rámci stavebního povolení a podmiňuje řádné užívání domu. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předmětem ústavní stížnosti je posouzení otázky, zda správní soudy vykročily z ústavního rámce své rozhodovací činnosti, pokud nezrušily rozhodnutí správních orgánů, jimiž bylo stěžovateli nařízeno odstranění stavby terasy u jeho rodinného domu o půdorysných rozměrech 10 x 3,6 m včetně 4 schodišťových stupňů a současně nařízeno obnovení předcházejícího stavu, spočívající v odstranění dveří osazených do stěny průčelí rodinného domu a zpětné osazení okna v souladu s projektovou dokumentací ke stavebnímu povolení. Správní rozhodnutí o odstranění stavby bylo vydáno proto, že uvedené stavební zásahy byly provedeny bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem. Ústavně relevantní pochybení nelze samo o sobě spatřovat ve skutkovém a právním hodnocení věci ze strany obecných soudů, které se neztotožnily s námitkami stěžovatele, jenž s odkazem na povahu a účel rodinného domu včetně všech součástí a terénních úprav argumentuje, že se v případě vytýkané terasy pojmově nejedná o stavbu. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku provedl v této souvislosti podrobný rozbor pojmu stavba ve smyslu stavebního práva v porovnání s tímto pojmem ve smyslu občanskoprávním, přičemž dospěl k závěru, že se v případě terasy stěžovatele jedná nepochybně o stavbu, nikoli o terénní úpravu či toliko zpevněnou plochu. Obecné soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly rovněž s tvrzením stěžovatele, že terasa byla realizována v rámci podmínek stavebního povolení; poukázaly na to, že stavební úřad stěžovateli vytýkal neprovedení terénních úprav jako podmínku řádného užívání domu, na tuto výtku ovšem stěžovatel nebyl oprávněn reagovat vybudováním (neschválené) stavby terasy. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud i krajský soud dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96 [N 24/7 SbNU 153, srov. též např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), nebo ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Nevykročily z ústavních mantinelů své rozhodovací činnosti co do zjištění skutkového stavu ani co do právních závěrů z něj vyvozených. Obecné soudy věnovaly pozornost rovněž konkrétním námitkám stěžovatele týkajícím se nedostatečného vymezení předmětu správního řízení, přičemž porušení zákona v tomto směru neshledaly; vycházeje z okolností věci mimoto zdůraznily, že stěžovateli muselo být po celou dobu řízení dobře známo, co je jeho předmětem a co je mu stavebním úřadem vytýkáno. Správní soudy se vypořádaly rovněž s námitkou, která byla stěžovatelem opakovaně uplatněna v ústavní stížnosti, podle níž mu měla být určena konkrétní lhůta k podání žádosti o dodatečné povolení stavby. Nejvyšší správní soud v této souvislosti v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně vyložil, že taková lhůta byla do §129 odst. 2 stavebního zákona začleněna teprve novelou provedenou zákonem č. 350/2012 Sb., s účinností od 1. 1. 2013, přičemž však předmětné řízení podléhalo stavebnímu zákonu ve znění účinném do 31. 12. 2012; mimoto podotkl, že stěžovatel měl na podání takové žádosti 5 měsíců, což je časový prostor plně dostačující. Ústavní soud zdůrazňuje, že nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a popřel by svoje postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval hodnocením skutkového stavu věci nebo aplikací příslušných zákonných ustanovení na něj. Právě o takový přístup ovšem usiluje stěžovatel, který svoji ústavní stížnost staví na polemice s hodnocením věci ze strany správních soudů, potažmo správních orgánů, v souhrnu celkem čtyř instancí, které se jeho věcí postupně zabývaly. Stěžovatel brojí proti konkrétním úvahám obsaženým v odůvodnění napadených rozsudků a co do nosné části argumentace neopouští úroveň interpretace a aplikace podústavního práva. Opomíjí postavení a roli Ústavního soudu v rámci výkonu soudní moci, pokud za předestřených okolností požaduje, aby Ústavní soud pro něj nepříznivé rozhodnutí obecných soudů zrušil a uložil jim provést takovou interpretaci a aplikaci zákona, která pro něj bude příznivější, konkrétně jej zprostí povinnosti odstranit teresu, popř. usilovat o dodatečné povolení stavby, kterou vybudoval u svého rodinného domu, aniž k tomu však disponoval příslušným rozhodnutím nebo opatřením požadovaným podle stavebního zákona. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2015 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2015:4.US.3039.15.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 3039/15
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 12. 11. 2015
Datum vyhlášení  
Datum podání 12. 10. 2015
Datum zpřístupnění 1. 12. 2015
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NSS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodaj Jirsa Jaromír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 183/2006 Sb., §129
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík správní soudnictví
správní orgán
stavba
stavební úřad
stavební řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-3039-15_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 90372
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18